Zpátky jsou dávné sny smělého kluka,
jenž hledal v přírodě pravdivý cit,
zasněný nad prutem, ležíce v lukách
přemítal o štěstí - všechno chtěl mít...

Když nocí blýskavé kapičky rosy
mlhavým oparem v krůpějích mžily,
brouzdaje pod splavem studeným bosý
rozplétal proudům spletené žíly
a vlascem zubaté hřebeny vln
řezal až zvonily jak kovové struny,
i když nic nechytil, dojmů byl pln,
věděl, že v rozlitých paprscích Luny
prozáří údolí, v němž ryby plaché
před nástrahami budou, doufaje jitra,
tak jako každou noc umírat strachem.
Přál si ať může je lovit i zítra...

Mnohokrát v hukotu splavu tam stával
svírajíc řeku svou dlouhými stíny,
v podvečer k domovu smutný se brával...
Stojí tam stejný, přece však jiný.

Mělčiny ztraceným svítí zas leskem
těl hbitých, jimž udice brala svou daň
v úlovcích bohatých. V pocitu teskném
pouštěl je zpátky, když rozevřel dlaň
by voda zpěněná stříbrem šupin ryzích
mezi prsty protekla a s jediným skokem
daroval život - z těch dvou cizích
stali se přátelé. Blíž byl každým rokem
přírodě činy svými, život jí vracel,
jen hluboké pocity z řeky si bral.
Přesto se dál svému snu stále ztrácel...
Žil jiný svůj život, plodil a zrál.

Ztracených snů byl král.