Je místo, kde má úkryt svůj duše

a když žal dopadá na tvář

tak rozezní útroby netuše

že pozbyla již svou zář

Duše andělské se tetelí

cítí se být nad lidskými

však jsou si téměř rovny již

neváží-li se s silami jinými

Věřím-li v Boha tážu se tedy

proč strouha pláče a rosa bolí

proč plaká ptáče a lučina voní

proč dál se tázat, proč se nevázat

proč chodit bosa, rytíře trápit

proč tahat nitky a hlavou kroutit

nač tedy doufat že někdo tě zkrotí

že povahu změní – jak marné jsou proudy!

Povahou pouhý ten dotek je dlouhý…