Byl chladný nedělní večer a já jsem seděla na zápraží našeho domu. Tiše a s pokojem v srdci jsem sledovala západ slunce. Je krásné sledovat zacházející slunce a přemýšlet o milých věcech. Já jsem přemýšlela o svých přátelích, co dělají a jak se asi mají. Měla jsem za sebou další hezky prožitý den.  Když tu ke mně z šera stínů přistoupil malý chlapec se zlatými vlásky.

„Kde je Antoine?“ otázal se chlapec naléhavě.

„Kde ses tu vzal, hochu?“ zeptala jsem se ho s údivem.

„Kde je Antoine?“ ignoroval mou otázku hoch.

„Tady žádný Antoine nebydlí!“ vysvětlovala jsem mu.

„Kde je Antoine? Musím se s ním setkat,“ prohlásil chlapec odhodlaně.

„Tady jsi špatně,“ domlouvala jsem chlapci. „Ten tvůj Antoine určitě není odtud. Antoine je totiž cizí jméno. Ten koho hledáš je určitě odněkud z Kanady nebo z Francie, ale z Čech určitě ne.“

„Takže nejsem na Zemi?“ podivil se hoch.

Jeho otázka mě poněkud zarazila.

„Jistěže jsi na Zemi,“ odpověděla jsem, jako by to byla samozřejmost. „Vypadá to, jakoby jsi spadl z Marsu, když se takhle hloupě ptáš.“

„Tak kde je Antoine?“ zeptal se chlapec znovu.

„Vůbec nevím, o kom mluvíš,“ zakroutila jsem hlavou.

„Potkal jsem ho v Africe, v poušti,“ vysvětloval hoch.

Chlapcova slova mě velmi udivila. Jak může tak malý hoch cestovat pouští? Na chvíli mě napadlo, že si ze mě ten hoch jenom utahuje. Pak jsem tu myšlenku ale zahnala. Nemohl si vymýšlet. V očích měl smutek a taky naději, ale hlavně pravdu.

„Nakreslil mi beránka a já mu dal dárek – hvězdy. Hvězdy, které se umí smát mým smíchem. Antoine je můj přítel a já se s ním musím vidět,“ řekl chlapec v naprostém zoufalství.

Tu mi vše došlo. Ten chlapec se zlatými vlásky byl Malý princ. A ten, koho hledal byl Antoine de Saint-Exupéry – známí francouzský spisovatel, autor knihy Malý princ, která vyprávěla o kloučkovi, kterého mám právě před sebou.

„Tak ty doopravdy existuješ,“ užasla jsem.

„Ty mě znáš?“ zeptal se s údivem Malý princ.

„Ale jistě,“ usmála jsem se. „Antoine de Saint-Exupéry o tobě napsal dokonce celou knížku. Je v ní to, jak tě potkal i to jak se s tebou loučil. Měl tě doopravdy velmi rád.“

„A nevíš kde je teď?“ zeptal se s nadějí ve tváři hoch.

„Ten už je asi šedesát let po smrti,“ sdělila jsem Malému princi.

„Po smrti?“ zděsil se chlapec.

„Tragicky zahynul při bojovém letu nad Korsikou,“ oznámila jsem hochovi a byla jsem ráda, že se mi mé školní vědomosti alespoň na něco hodí.

To jsem ale neměla říkat. Teprve když se Malý princ rozplakal, uvědomila jsem si, jak ho ta zpráva musela zasáhnout. Když vám někdo jen tak sdělí, že je váš dobrý přítel, kterého jste už dlouho neviděli mrtví, také vám musí být hrozně stejně jako Malému princi. Velmi jsem litovala svých neuvážených slov. Stejně tak jsem litovala Malého prince, že přišel o svého přítele a že jsem mu to musela říct zrovna já. Smutek ve mně převládal. Úplně jsem žila s Malým princem. Bylo mi po Antoinovi smutno stejně jako Malému princi, přestože jsem ho vůbec neznala. Neudržela jsem slzy a rozplakala jsem se. Plakali jsme s Malým princem dlouho do noci. Po mnoha hodinách neustálého pláče si Malý princ utřel uslzené oči a řekl: „Děkuji.“. Pak zavřel oči, které byly ještě stále plné slz a usnul. Nevěděla jsem, za co mi děkoval. Smutek mě příliš přemohl, než abych o tom byla schopná přemýšlet. Únava nade mnou převládla stejně, jako nad Malým princem a usnula jsem.

Když jsem se ráno probudila, Malý princ byl pryč. Zřejmě se vrátil zpátky na svou malou planetku. Ještě dlouho po tom co Malý princ odešel, jsem si vyčítala, že jsem mu řekla o Antoinově smrti. On tam stál, tak malý a bezmocný a já mu řekla pravdu, tu zdrcující pravdu, přímo do očí. Po čase jsem si uvědomila, že jsem vlastně udělala dobře, že jsem mu tu špatnou zprávu řekla. Představte si, že byste měli přítele, kterého jste už léta neviděli. Chcete ho navštívit, ale zjistíte, že se odstěhoval. Toužíte po tom, jej znovu spatřit a tak se na něj ptáte jeho známých. Nikdo z nich však nemá odvahu vám říci, že je váš přítel po smrti. Místo toho vám řeknou, že o něm nic neví. Tak se o něj celé roky bojíte, až jednoho dne na nějakém hřbitově spatříte jeho jméno. Bylo by vám lépe, kdyby vám někdo na rovinu řekl, že se s ním už nikdy nesetkáte, protože zahynul při bojovém letu nad Korsikou nebo kdybyste se celé roky trápili, co je s vaším známým a potom stejně zjistili, že už dávno umřel?

Víte co je zvláštní? Uplynulo již zhruba šedesát let, ale Malý princ vůbec nezestárnul. Pořád byl tím malým dítětem se zlatavými vlásky a s veselou tváří. Tím malým bezstarostným dítětem. Tím dítětem, které nic nepřipravilo o jeho dětskou představivost. Tím malým dítětem, které si stále umělo hrát. Tím dítětem, které bylo moudřejší než většina dospělých. Tím malým dítětem, které jsem si oblíbila…

A proto všechno Vám píši, pane Antoine de Saint-Exupéry,

abych Vám sdělila, že se vrátil. Malý princ se vrátil. Přišel, aby Vás našel a aby se s Vámi znovu shledal. I to je důkazem jeho citů k Vám. Jsem si jistá, že Vás má moc rád a že na Vás nikdy nezapomene.