|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Myslím na květen,
na mláďata, tady,
v poslední výspě
přírody
na skále, zbytku vyrvaného
lomu,
z chřtánů obložených
kostrami těch,
co zbyli. Sedím tu, nejsem
sám.
Myslím na Slunce,
to sálavé, bílé
horko, bělí
se těla,
bezkmenné pařezy,
ti, co milují prostor,
sem přišli
s pilami a ozbrojeni chutí vystavět
své pomníky bezvýznamných
vteřin bytí.
Jen letokruhy trčí
do vzduchu
a sesychají na slunci jako kosti
obětovaných.
Myslím na kameny,
pro potěchu očí, aby
se dívaly,
jak hornina proráží línou
hladinu
a dopadá na dno,
kde se každá ušetřená škeble
třese nedočkavostí
na písek.
Mám v kapse zrnko, sestoupil bych
do vody, kdybych
měl moc Mojžíše, něžně
jak otec statisíců
bych rozevřel
víko
a vložil dítě
do rakve, zavřel
a čekal sám
na perleť.
Myslím na žilku, kdesi
v mém těle a vím,
že je zakletá, ohlašuje konec,
tep je heraldem, jako káně
nad vodou,
nad borovicemi, schoulené
na větvi, volá
a je pozdě, hvězda padá
za kulisy
a je to jako v barokním,
jako ve snu.
Myslím na kůru
a na to,
co je pod ní, třeba
bůh, třeba nějaká
chodba domů
a nikam, snad
i sbíjení zobákem, otřesy kůže
břízy, snad i to povlávání
do větru, dokud
se tíhou nevytrhne
z kořene a chodbičky budou vodorovné
s hladinou, zšeřelé hrůzou
z tlení.
|
|
|