Střevíc z Alexandrie
Myslel jsem, že cesta ke spáse vede kolem palem na
pobřeží, ty jež se tak naklánějí a mávají svými listy na pozdrav, když se
blížíš. Vítr ti čechrá vlasy a před tebou se táhne molo, kam se posadíš a
mořské vlny ti omývají chodidla. V pruhovaném tričku. Kolik ti bylo? Tehdy
ještě nejezdily žádné parníky.
Dnes jsem do těch míst zavítal znovu a ono místo
jsem již nenašel. Přikryté prachem a odpadky, novou výstavbou a mraky lidí,
které přicházely a odcházely jako kobylky: v tomto čase ho již nebylo.
Chtěl bys jej najít znovu? Nemůžeš čas nacpat do pytle a vyklepat jej zpět.
Můžeš se jen procházet a snít: Co by -
kdyby - tenkrát? Nesčetněkrát. Vzpomínky jsou jako nože v srdci,
jimž naše jizvy stále klíčí. Mohutný jeřáb se právě pootočil a zbiječka svým
hlukem ovládla všechen prostor, takže ani svěží hovor lidí na tržišti už
nedoléhal k mé mysli. Kam se schovat? S dlaněmi na spáncích jsem
zahnul do tmavé uličky zaplněné z obou stran orientální veteší. Nevidě,
neslyše, úprkem jsem se řítil do tmy.
‘Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom
však uzříme tváří v tvář‘, problesklo mi hlavou a třískl jsem sebou o zem,
tváří přímo do kaluže. Vzpomínám na ústa plná slanečků, slizkých a přesolených,
jež mě naplňovala hnusem, ale bylo mi to jedno, byl jsem jako omámený. Snad se
mě nějací lidé dotýkali, brali mě za rameno a zdvihali nahorů, ale to už jsem
neviděl. Nevím, co se dělo tam dole. Jakobych prolétl stropem ve vedlejším domě
o několik pater výš, a byl nyní na dvou místech, ale tamto mi přišlo neskutečné
a toto blízké. Proč? Rozhlédni se, pátrej se mnou, neboť tu někde musí
být příčina.
Vycítils ji, tehdy jako dnes. V podkroví, kam
ulétaly odpočívat holubi, zaprášená místnost. Mladá matka kojící dítě,
opuštěná, šťastná. Ztrácel ses v okolním prostoru kolem dokola a najednou
byla místnost plná mírného světla. Viděls vše. Holubi vrkali a usedali na
římsu, čechrali si peří a skrze malou škvírku, kudy dovnitř proudilo světlo jsi
pohlédl ven a uviděl jsi v přístavu zalitém zlatým sluncem kotvit parník.
Byl teplý, vlahý večer a ihned za molem začínal prales.
Probudil ses, malátný, s blaženým úsměvem na
rtech, s láskou pohlédl k lidem, kteří mě, zmatení, zvedali ze země a
rozběhl se do ulic jako vánek, jakoby se mé nohy ani nedotýkaly země. Všechny
ulice byly plné světla.
Vrátil jsem se do ševcovské dílny svého otce. „Kdes
byl takovou dobu?“ schytal jsem pohlavek, přestože jsem byl pryč jen pár minut.
Usedl jsem tiše na stoličku a dal se do práce. Tu mi něco padlo do oka: „ejhle,
zde jest onen ztracený střevíc, kterýs tak dlouho hledal, otče. Tu máte,“ shýbl
jsem se pro střevíc a podal ho otci.
Ale on se jen smál, a už jej nechtěl.