|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Zpověď
Farář Novák začal den jako každý jiný. Ráno vstal, pomodlil se, vzal si chleba s vodou a šel do kostela. Dneska měl sloužit večerní mši a ještě k tomu měl ráno zpovědi. “Co naplat,” řekl si a šel si sednout do zpovědnice. Sotva se usadil, uslyšel z kostel a rychlý běh. Do zpovědnice vtrhla mladá slečna. “Co si přejete?” zeptal se zdvořile. “Pane faráři, já potřebuji pomoc,” zněl zoufalý hlas, “já se fakt asi zabiju! Pane faráři, pomozte mi!”
“Hned nemyslete na nejhorší, víte přece, že na váš život může sáhnout pouze Bůh!” “Ale pane faráři, on je pryč, na mou duši! Bylo to tak krásný. Proč je ten váš Bůh tak nespravedlivý?” “Klid, řekněte mi všechno hezky popořádku!”
“Dobře.” Zněla odpověď od vzlykající slečny. “Byla jsem na táboře, už jsou to dva roky. Jela jsem tam jako praktikantka. Tábor byl super. A strašně se mi tam líbil jeden kluk. Taky praktikant. Jednou, u táboráku, se ke m ně přitulil a pošeptal mi “Strašně se mi líbíš, nechtěla bys to se mnou zkusit?” Já byla šťastná a hned jsem přikývla. Celý táborák jsem se na něj nemohla vynadívat. Byl tak skvělej, a jak hrál na kytaru! Po večerce všechny děti odešly a vedoucí také. Zůstali jsme sami dva. Řekl mi, že vedle toho ohně jsem překrásná. Prý jsem se mu líbila už od prvního okamžiku, ale nevěděl, jak mi to má říct. Nakonec mě políbil na čelo a šel spát. Já byla jak malá holka, už jsem se nemohla dočkat příštího dne. Ráno mě vzbudil on, prý si kvůli mě vzal budíčky. Byl tak něžný! Odpoledne jsme šli na výlet, celou cestu mě držel za ruku nebo na mě jen tak pomrkával. Za dva dny tábor končil, začala jsem být čím dál tím smutnější. Když to zjistil, okamžitě slíbil, že mi bude psát, a že se každý víkend prostě musíme vidět. Souhlasila jsem.
Po táboře se první týden neozval, myslela jsem, že umřu. Ale v sobotu ráno už stál pod okny, a jestli půjdu ven. Strašně se mi omlouval, ale prý se stěhoval do našeho města. To byla ta nejlepší zpráva. Od té doby jsme na sebe čekali před školou. Každý pátek jsme šli do kina nebo divadla. On nebyl jako ostatní kluci, byl takový něžný, zajímal se o kulturu a celý den mě vydržel poslouchat.
Jednoho dne však za mnou přišel, že musí asi na měsíc do Anglie. Měl tam tetu a ona umírala. Strašně nerada jsem ho pouštěla! Holky od nás ze třídy ho najednou začaly pomlouvat. Prý že nikam neodjel, ale že chodí s jinou a m ně se to bojí říct! Nevěřila jsem jim. Každý týden mi od něj přicházely dopisy a byly orazítkované anglickou poštou. Ale najednou mi dopisy přestaly chodit a on se nevracel. Už tam byl o měsíc déle! Pak mi přišel telegram: Nadrazi. Vlak c. 8, 14:00. Jenda. Úplně jsem zkoprněla, “on je mrtvý” problesklo mi hlavou. Ten den jsem už v půl druhé čekala na nádraží. Když přijeli, vylezl jeho tatínek a ukázal mi na velkou bednu ve vlaku. “Co to je?” ptala jsem se nechápavým hlasem. “Překvapení, Jenda ještě něco vyřizuje!” zněla odpověď. Úplně se mi ulevilo. Pak vylezl on. Ihned jsem ho začala objímat: “Jendo, Jenoušku! Já už myslela , že jsi mrtvý!” “Já a mrtvý?” smál se Jenda. “Ale co to je v té bedně?” Jenda šel a beze slova bednu otevřel. Vyběhl z ní krásný huňatý pes. Okamžitě jsem se s ním spřátelila. Od té doby už jsem Jendu nikam nepouštěla samotného.
Blížily se prázdniny a my si naplánovali, že pojedeme oslavit naše malé výročí na tábor. Když jsme dorazili, všichni se nás hned vyptávali, jestli se ještě máme rádi. Večer bylo opravdu vedro,a tak jsem se šla vykoupat na “Evu”. Jenda to zpozoroval a šel za mnou. Chvíli se na mě jen tak koukal a pak mě objal a ...”
“No tak slečno! Jste v kostele.”
“Dobře. Prostě po táboře jsem ho měla zase o něco radši! Pak slavil osmnácté narozeniny. Pozval mě, přišla jsem i s některými kamarádkami. “Teda, ty si umíš vybrat!” chválily mi ho. Jenda ke m ně přistoupil a zeptal se mě “Kolik ti vlastně je?” “No, už osmnáct a měsíc!” odpověděla jsem mu. “No jo,” ťukl se do hlavy. Pak jenom řekl: “Mám nápad!” a vzal mě za ruku a někam mě vedl. “Co je?” ptala jsem se ho celou cestu. Před nemocnicí jsme se zastavili, on mě chytil za ruku a vážně mi řekl: “Moje teta zemřela po autonehodě. Prý neměli dost krve. Tak mě napadlo, že bychom na moje narozeniny mohli nějakou darovat. Co ty na to?” “Hm,” okamžitě jsem přikývla. Myslela jsem si, jak je ohleduplný. Když už bylo po všem, bylo mi trochu blbě, ale šli jsme ještě k němu. Večer mi ... dokázal jak mě má rád. Ráno mi i navrhl svatbu, ale vymlouvala jsem se, že na to je ještě dost času. Začal mě přemlouvat, ale nakonec uznal, že v osmnácti by to asi vážně byla blbost. Odpoledne jsem byla u něj na návštěvě. Plánovali jsme si budoucnost, když zazvonil telefon. “Prosím tě, jdi ho vzít,” poprosil mě. “Haló, to je paní, Dvořáková?” “Ne, chcete někoho zavolat?” “Ano, je tam pan Jan Dvořák, neradi bychom to říkali někomu jinému!” “Jendo, máš telefon.” “A kdo tam vlastně?” ptala jsem se ještě. “Tady nemocnice, krevní oddělení,” zněla šokující odpověď. Jenda si to vzal a jenom jsem slyšela: “Ano, ano jsem to já. Ne, to ne. Jo, zítra, hm, v kolik? Ne, ne, to ne. Jo, budu tam!” “Co je?,” ptala jsem se, když to položil. “Ále, nemocnice, chtěj mě zítra vidět.” “A proč to je krevní?” “Nelíbí se jim moje krev,” řekl úplně klidně. Celou noc jsem nemohla usnout. Nedovedla jsem si život bez Jendy představit. Když jsem se probudila, Jenda už nebyl doma. Vrátil se a byl takový zaražený, hořela jsem nedočkavostí: “Co se děje? Co ti je?” “Nic. Jenom mám nějakou chorobu, ale je to léčitelný!” Tomu se mi nechtělo věřit. Druhý den jsem šla do nemocnice, doktor mi řekl, že Jenda má leukémii. Můj milovaný Jenda!
Po návratu domů jsem si s ním popovídala. Naštval se na mě a dva dny se mnou nemluvil. Pak se mi po telefonu omluvil a zase jsme se setkali. Domluvili jsme se, že budeme otevření a že léčbu podstoupíme spolu. Pak jsem celou noc probrečela. Druhý den jsme zase byli v nemocnici, řekli nám, že zatím budou praktikovat chemoterapii. Časem prý ale bude nezbytné najít dárce.
Pak jsme tři měsíce čekali. Jenda se mi úplně změnil, začal si dělat sám ze sebe legraci, stal se z něho cynik, ale hlavně - začaly mu vypadávat vlasy a celý zběl el. Každou noc jsem se za něj modlila a pak jen brečela. Ta bezmoc, ta byla strašná! Až jednoho dne nám zatelefonovali z nemocnice. Bylo to stručné: “Máme dřeň, dostavte se co nejdřív!” Bylo to skvělé. Jenda mě objal a konečně to zase byl on. V nemocnici nám řekli, že je šance asi tak 80 procent, že se to povede. Jenda se pomalu začal připravovat, od té zprávy jenom zářil!
Třetího to mělo být. Ten den jsem celý strávila v nemocnici. V osm večer vylezl doktor a povídá: “Už je po všem, je zesláblý, ale tak na půl hodiny za ním můžete.” Vlezla jsem tam. “Ahoj, tak teď už budu konečně žít!” řekl mi. Celá šťastná jsem se mu sesypala na lůžko. “Tak počkej,” zažertoval “marod jsem tady já!” To byl můj Jeníček. Pak tam nakoukl doktor a řekl: “Tak už končete, slečno, běžte si lehnout, zítra můžete zase přijít!” Odešla jsem celá ubrečená, ale šťastná!”
Slečna se rozbrečela. “Prosím vás,” přisedl si k ní pan farář “uklidněte se!”
“A pak, pak mi zavolali z nemocnice, že o půlnoci umřel!” Slečna byla nepřestávala plakat. Když odcházela, pan farář se jenom koukl k nebesům a zašeptal: “Panebože, proč?”
Po měsíci panu faráři přišla bedna s bílým huňatým psem a se vzkazem: “Už mi nebylo pomoci, opravdu.”
|
|
|