Zoufalé zkřehotání vzpomínek, závan pominutí dýchá na
zátylek.
Sošné bílé tělo se třepotá, bez duše brodí močály živích.
Změna míjivosti, zubaté kostrbání, zúčastné tvarosloví lepí
se mi na prsty
po vzoru kanagonu.
Zvonivý smích společnosti se mi zavěsil na boltec a
drobnými, ostrými zoubky
ho lehce drtí.
Praskot, šum, davové ozvučení je mi příjemnou kulisou,
splynu s ní jako první
neviditelný člověk na planetě Zemi.
Troufalý zoufalci propírají své nezkušené zážitky, založí
kdesi v podloží téma
ke konverzaci.
Tělo odprosy vykoštění žvýká kostru z ryby, asi
pstruha, vzpruha druha nepomáhá vždy,
navždy není smutek smysl života.
Bloudící hlupáci ukradli nám inteligenci, chudí paraziti
kutají tunely všední posloupnosti.
Hodnoty znehodnocuje pevný postoj chmurného tvora, tvořivše
dotvořil, je vyčerpán
zástupem nadanějších a silnějších než je on.
Basovou linku otvírá klíčem houslovým, disharmonicky upírající
své oči k ocelové obloze
nevelkého města.
Osiřelý plac nabádá k zaplnění, jen když oči zůstanou
suché.
Modré světlo okolo hlavičky sírové vzbudí vzrušení plicím
kuřáka, obrazový se nepromítl na
čipové zařízení reálně, zmodral, zfialověl, dojel…..
Zkusit okusit nedozírnost snů, bublajících v pěně malé
kádě dnešního dne…