Seděly jednou na poště dvě třešně,
nechaly si poslat balík spěšně.
A vůbec jim nevadilo,
že vypadaj směšně.
Seděly a čekaly,
do svých pecek dloubaly.
Až šel kolem pták,
otevřel zobák.
Jak se třešně polekaly,
ihned na zem popadaly.
Pod lavici pospíchaly.
Ale pták se nedal
a už lavici zvedal.
„Vy dvě třešně nezbedné, vylezte, je poledne!
K obědu je čas, sežeru já vás!“
Třešničky však statečné
k ptáku byly netečné.
Schovaly se v koutečku
u malého stolečku.
Pták se naštval strašně
na obě ty třešně.
Rozběhl se k nim:
„Hurá, já vás sním!“
Zakopl však velice
o nohu té židlice.
A třešničky honem pryč,
kutálely se jak míč.
Na silnici vyběhly,
zhluboka si oddechly.
„Uf, to bylo o fous,
ještě, že nás nekous!“
A jak se tak radovaly,
na nic pozor nedávaly.
Náhle řidič trabantíku
rozjel třešně v okamžiku.
Plesk, plesk, plesk,
byl rychlej, jak blesk.
Jenom pecky lítaly,
z třešní placky zůstaly.
Ptáci je tam od těch dob
zobají, jak o závod.
|