|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Když ve tmě čekám Godota,
jenž nikdy více nedorazí,
a venku zase pějí ptáci,
noc v kořenech se zapotácí,
jak na skále dva sebevrazi,
až pak mě baví samota...
Když věrný smysl života
si světem vlastní cestu razí
(a člověku se tudíž ztrácí,
jak všechny drobné při inflaci)
a kolem vládne barva sazí,
jen mému nitru samota...
Když je tu opět sobota,
jsou všichni zpití pod obrazy,
svým dětem ztratí kostky hrací,
dřív než smí vejít v generaci,
tím znemožní jim pocit zkázy,
pak nejvíc pije samota...
Když oči bolí nahota
těl, jež se v moci vášně plazí
a nechávají místo spací
snad jedině pod matrací,
[...i andělé jsou polonazí...]
tou oděnou je samota...
Když počátkem je Golgota
a dál vedou jen příkré srázy,
i tak se tady najdou tací,
jež svoje karty pozobrací
a přesto fullhouse nevychází...
Vždy více láká samota,
když lidem vládne slepota,
nespočet dalších vnitřních hrází,
(například reflex pouhosací...)
a výhry? ty se nevyplácí
a přes to vše se stále sází..
a v banku přitom - samota...
Když denně čekám Godota,
jenž leží ukryt někde v mlází,
a štěstí (nerado se vrací...
vždyť oba jsou to jen tuláci!),
už ani smůla nepřichází...
vždy přijde aspoň samota...
|
|
|