zle slídí po kabátě, aby postudil už tak zkřehlé ruce.
Přijel poslední autobus. Posbíral pár lidí stojících na ostrůvku a zase odhrkal do tmy.
Zůstala sedět. Napjatě čekala, až uslyší zpívat si vítr, který cítila běhat neklidně po zemi, lavičce a pod kabátem. Uviděla tančit papírový sáček a čekala, až jej uslyší šustit po chodníku.
Marně. Neslyšela.
Hodiny na věži odzvonily jedenáct hodin večer. Ani úder zvonu, bijící pravidelně jak tep jejího srdce, nepronikl k jejím uším.
Její smutné oči odrážely vlídné nazelenalé světlo pouliční lampy.
Zpod víček jí vytryskly dva pramínky slaných slz. Potichu stékaly po mrazem zrůžovělých tvářích a kapaly na kabát.
I kdyby teď šel kolem kdokoli a ptal se jí, proč ty slzy, proč ten smutek a pohladil její zmrzlé ruce, vzal by je do svých a snažil se zahnat smutek z očí a ze srdce, neslyšela by.
Stejně už nikdo kolem nešel...
Zavřela oči, kterými spustila dva pramínky smutku.
Najednou zjišťuje, že slyší: Sedí u potoka, který si zpívá a skáče přes oblázky. Nad hlavou ladí svůj zpěvný hlásek kos a na nebi zakřičely divoké labutě. Někdo ji zezadu zakryl oči a oni se se smíchem svalili do zrosené trávy. Slyšela radostný smích...
Trhla s sebou. Někdo jí klepal na rameno. Zase se rozproudily dva