Seděla na stoličce a pozorovala svůj svět.
Nohy přitáhla k bradě ,
aby nějakým nedopatřením nezašlápla jediného obyvatele svého dílka.
Seděla a Surocco jí hladil tvář.
Jak byl , najednou ,ten svět malinký ... Vzdaloval se od ní a vše v něm se zmenšovalo.
U stánků za půlty postávaly smutné Kachexie , nabízející scvrklé ambrosie.
Na lavičce odpočíval něžny Satyn a v parku se procházela malá, ubrečená Lollita.
Pak přišel okamžik ,kdy již oko nebylo schopno zaostřit zbytek těch dušiček a jejich problémů a svět se zmenšil natolik , že mnozí z vás , zahleděných pozorovatelů, byste jej rádi strčily do krabičky od sirek a ...
A ona ? Snad zapomněla ?
Ne - Jen si přála , aby odešel tiše po špičkách a nechal ji v klidu spát .
A až zemře ? Tak ,aby ji probudil ...
S dětskou duší , chystala se na svou poslední cestu , na velký skok do tmy.
A šašek v rohu se jí smál. Takovým trapným smíchem neposedných rolniček.
Pobíhal od rohu k rohu, schovával se za sloupy , a když se domníval , že jej není vidět posílal pitvořivé úšklebky naivním dámám v korzetu.
Pak udělal pár kotrmelců a posadil se vedle ní .
- Seděl - A na chvíli jakoby zvážněl , starostivě jí pohlédl do očí ...
A pak ?
- Zkameněl ...
Snad uronila slzu ...
Vstala a se zármutkem Medúzy ,políbila onoho nešťastníka a pokryla jej zlatým rounem.
Pak oblékla si rudý šat a obličej zakryla temným závojem své minulosti.
Bála se pohlédnout maskám do očí.
Bála se a tolik si přála být jednou z nich ...
- V temných kobkách za stráží z pavučin , pod rouškou času ,
odpočívala nahá písnička .
- Písnička o dívce zakleté s duší dítěte ve světě zajatém co tiše usnula .
|