Vyšla se smutně zasněným pohledem k vyklenutému a bohatě ozdobenému oknu. Otevřela jej a pohlédla do tajuplných duší lidí. Do duší těch, kteří nepochopí jejich význam. Zvenčí dovnitř profukoval ostrý a chladný vítr. Měsíční svit ozářil uličku pod okny její komnaty. . . . . tato noc je přitom něčím výjimečná. Taková romantická chvíle a přesto je sama. Nikdo na ni nečeká. Jen upřeně pozoruje páry zamilovaných lidí, kteří kráčí v tmavé a chladné noci při světle plápolajících luceren. Míjejí se jeden vedle druhého. Jsou fascinující svou překypující láskou, pokorou a harmonií vyzařující i na veliké vzdálenosti. Proč však ona není milována? Tajně ve své komnatě vyčkává a věří . . . ano věří. Jen víra jí v této době drží při životě se svou samotou. Jistě jí nějaký princ přijde zachránit . . . už brzy. Doufejme, že nezraní znovu její zlomené srdce. Všichni ti šťastní lidé, co dennodenně míjí zrakem jsou ve skutečnosti také něčím nešťastní. I oni mají své klady a zápory. Skrývají však své trápení před zryky cizých lidí. Bojí se pravdě podívat do očí. Může být nikdy jen na okamžik šťastná? Ona je svým způsobem šťastná i nešťastná zároveň. Štěstí potkává každičký den, jen když vidí, jak se jiní radují. Raduje se s nimi. Když se v jejích očích odrazí záře slunečních paprsků, hned je jí lépe. Raduje se z maličkostí, však tak to má na světě být. Jen jedna věc jí pořád chybí. Celí svůj život toužila po svém princi, který tu bude s ní. Našla ho. . . . . . . Milovala celým svým srdcem muže, jemuž  věřila a darovala své srdce. On jí však zklamal, velice zklamal. Našel si jinou dívku. Opustil ji. . věřila mu a on ji zradil. On má právo se rozhodnout. Ona již nikoli. Miluje přeci jen jednoho muže, avšak musí se rozhodnout. Bude trpět dokonce svého života? Miluje muže, kterého zároveň nenávidí. Proč ji zradil? Pokládá si tytéž otázky už roky, ale nenachází na ně odpovědi. Nejspíš se to muselo stát. Někdy osud nastraží do cesty takové překážky, s kterými je třeba se vypořádat a hlavně vyrovnat. Však ví jen jedno. Musí dále bojovat za svou nešťastnou lásku a věřit . . . . . věřit a neztrácet naději. Ten pravý ji jednou ze zajetí svých myšlenek přeci jenom vysvobodí.

Naše duše je jako bezedná studna plná citů, které nejde dohlédnout až na samotné dno.

Každá je jedinečná . . . . . .