Vznášela se v nebi nad Berlínem a kdo jel okolo, mohl si ji prohlédnout. Okřídlená, byla nucena poletovat světem a nést anděla. Anděla, který byl nucen dávat lidem radost, když sám jí měl tak strašlivě málo. V člověčí podobě je však více vážená, a tak místo toho, aby se lidé stávali anděly, stávají se andělé neanděly. Vážená člověčí…..myšlenka.

Coby andělé strážní přišli Damien (Bruno Ganz) a Cassiel (Otto Sander) na svět, aby dohlíželi nad lidmi a jejich myšlenkami. Mohou je totiž normálně slyšet, stejně jako mohou levitovat, aniž by byli obtěžkáni lidskou “pozemskostí”. Tyto dvě výhody se jim moc nezamlouvají a (jako každý člověk) touží samozřejmě po něčem, co nemají. Po pozemskosti, po schopnosti vidět barvy, cítit čerstvý vzduch a okusit na jazyku rozličné pozemské chutě, které popisuje tolik lidských knížek. Téměř polovina filmu patří kaleidoskopickému vyjádření lidských myšlenek v pestrém spektru lidských povah a nálad. Většinou ale slyšíme pouze pesimistické názory na svět, a tak musejí andělé často zasahovat, aby dotyčnému obrátili tok myšlenek optimističtějším směrem. Na konci dne však vidíme upracované anděly, ty samé, co se na nás ráno usmívali.

Damien a Cassiel jsou již “andělováním” hodně unaveni. Několikrát za den se stýkají a pro zlepšení nálady si vyprávějí, co kde viděli a slyšeli zajímavého. Baví se také přemýšlením o nádherném světě, kde člověk může cokoliv uchopit, nebo ochutnat.

Damien působí přátelským dojmem, je opravdu snílek a za svou ideou je ochoten jít kamkoliv a po dosažení zůstává v počátečním nadšení. Na rozdíl od svého přítele Cassiela, který svými tvrdšími rysy a chováním spíš evokuje toho, jenž rád poslouchá přítelovi touhy a podřizuje se jim. Nejsou to však jeho životní přání a spolu s ním máme spíš pocit, že by byl nejradši, kdyby všechno skončilo a dál už nebylo nic. Žádná změna, žádné dobro.

Rozdíl jejich povah můžeme pozorovat ve dvou scénách, kdy každému umírá jeho svěřenec. Jelikož má každý anděl na starosti více lidí, tak Damien není zrovna u jednoho ze svých, nemůže tedy zabránit dopravní nehodě, ale když přichází na místo srážky, dokáže do posledního lidského okamžiku vdechnout ”něco”. Zatímco Cassielův člověk poslouchá na střeše výškové budovy walkman a následně skočí dolů, aby svůj život ukončil. Důležité jsou také scény, ve kterých Peter Falk (Peter Falk) nějakého anděla kolem sebe “cítí” a přátelsky k němu promluví “nevidím tě sice, ale vím, že tu jsi”. Zatímco si snílek Damien “potřese” s Falkem rukou, Cassiel o několik minut později ruku skepticky odmítne.

Herecky oba andělé splňovali představení svých charakterů a i Peter Falk hrál sám sebe dobře :o) Jako bývalý anděl měl větší cit, než normální smrtelníci, a tak se dal na cestu umění. Nejen že byl hercem, ale ve filmu si také zaznamenával lidské CHARAKTERY (ani ne tak podoby) do svého kreslířského bločku. Peter tu také působí jako sváděč andělů na cestu do pozemské říše. Když jim naslibuje hory doly, tak jim poté řekne “na všechno musíš přijít sám”. Nemějme mu to však za zlé. Ví totiž, co je to být andělem, a tak si svého současného zaměstnání váží, stejně jako si Damien bude jistojistě vážit nadosmrti své lásky, která ho probudila k životu.

Film Nebe nad Berlínem působí jako dokonalá pocitová reflexe starších dob (nebo aspoň tak, jak si je představuji, protože jsem je nezažil při nedětském vnímání). Vidíme tu záběry z válečných let. Scéna přeměny proběhne u Berlínské zdi, kdy nakonec Cassiel přenese svého, již člověčího kolegu na lepší, druhou stranu zdi. A pocit prázdnoty umocňují emotivní psychedelické kapely Bad Seeds a Nick Cave, jehož hlavní myšlenkou při koncertu je : “Hlavně ne tu o holce”, následně do mikrofonu říká “a teď jednu o holce”. Smutně na mě film působil také kvůli tomu, že člověk sice s dospíváním opouští černobílý svět, ale přece jen : dětství je andělské.

Režijní a scénáristická práce mě vzhledem k roku vzniku (1987) docela překvapila. Udělat film téměř černobíle, v době, kdy je moderní točit v barvě, protože to je něco skoro nového, je obdivuhodné. Herce a jejich vedení Wimem Wendersem odpovídající jejich charakterům jsem již zmínil. Scénář je na svou dobu také dobře napsán (Wenders, Peter Handke). Nemluvím o dokonalých myšlenkových nahlédnutích, ale o té “love” myšlence, která je smyslově na povrchu. Kdo tedy nejde hloub, je mu nabídnuta snad pouze tato vysvětlující dějová linie (ne snad, že by byla špatná, ale dnes o tom máme již hodně kvalitních filmů).