|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
4 MĚSÍCE, 3 TÝDNY, 2 DNY Autor: kimpa (Občasný) - publikováno 6.12.2007 (15:45:55)
|
| |
Rumunský režisér Christian Mungiu získal letos Zlatou palmu v Cannes. Což je vždy záruka určité kvality filmu. Jeho třetí celovečerní film 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny (skvěle a chytře zvolený název filmu) naplňuje toto pomyslné rovnítko v míře vrchovaté. Už Mungiuv debut Západ (2002) naznačil, že půjde o velmi talentovaného tvůrce. Povídkový film obsahoval určitou míru reflexe na totalitní dobu a pomyslně se vyrovnával s posttotalitní situací v Rumunsku. Mungiu už filmem Západ navazoval na legendu rumunské kinematografie Luciana Pintilieho a jeho filmy Dub (1992), Další zastávka ráj (1998) nebo Niki a Flo (2003). Film 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny jen potvrdil, že rumunská kinematografie má svého evropského tvůrce.
4 měsíce, 3 týdny a 2 dny stojí na zdánlivě jednoduché zápletce. Tou je interrupce, kterou chce podstoupit mladá vysokoškolačka. V roce 2007 nic neobvyklého, ale v roce 1987 v Bukurešti velmi tristní situace. Podle tehdejších totalitních zákonů byla interrupce nezákonná. Pokud byla provedena až ve čtvrtém měsíci těhotenství, bylo to bráno jako vražda a trest odnětí svobody se pohyboval v rozmezí 5-10 let nepodmíněně. Mungiu právě na strachu vystavěl svůj pohled na totalitní režim. Interrupce je pouze prostředkem k jeho pochopení. Strach byl vlastně největším a společným prokletím všech lidí, žijících v totalitě. Když už se dívka Gabita (Laura Vasiliu) pro zákrok rozhodne, logicky jí pomůže její nejlepší přítelkyně a spolubydlící na koleji Otilia (Anamaria Marinca). Obě dívky shání nezbytné finanční prostředky potřebné k zákroku, kterými musí zaplatit člověka, jenž zákrok provede. Tím je nejvíce rozporuplná postava filmu muž Bebe (Vlad Ivanov).
Pokud už mluvíme o mužském elementu zastoupeném ve filmu, Mungiu ho zobrazuje ve velmi negativních konotacích. A to jak v případě postavy Bebeho, který si nechá slíbenou částku chybějících peněz, proplatit barterový obchodem v podobě naprosto odcizeného sexuálního styku s Otilií. Ani postava Adiho (Alexandru Potocean), který je přítelem Otilie, nevyznívá nijak pozitivně. Jeho sebejistota a silné rodinné zázemí se rozpadnou v jediné chvíli, a to když se ho Otilie zeptá, co by dělal, pokud by těhotná byla ona. Ale Mungiu nijak muže morálně nesoudí. Místo toho nechává promlouvat silným hlasem tichou vizualitu filmového obrazu. Často statického, někdy překotně zrychleného, ale vždy do nejmenších detailů propracovaného a podstatu záběru a sekvence vystihujícího. Pokud po necelých dvou hodinách v kině máte pocit, že ani jeden záběr není ve filmu zbytečný a není navíc, je to v dnešní době v podstatě „zázrak“.
Mimo silného tématu interrupce, se ale Mungiu ve 4 měsících, 3 týdnech a 2 dnech vyjadřuje i k dalším závažným tématům, jakými jsou přátelství, již zmíněný pocit strachu, partnerský vztah, rodina, život v komunismu na konci 80. let. Právě poslední zmíněné téma životu v komunismu je jakýmsi tématem všeobjímajícím a determinujícím celý příběh filmu. Mungiu se ovšem opět nepouští do žádných protikomunistických agitací a soudů, ale naprosto nenásilně a přesně popisuje na malých plochách určité typizované projevy lidského chování. Počínaje skvěle charakterově vystihující narozeninovou sekvencí, ve které rodina Adiho a jejich přátelé slaví matčino jubileum. U jednoho stolu, v jednom pokoji, z jednoho pohledu kamery dokáže Mungiu během pár minut odkrýt nitra postav tak, aby divák prostřednictvím náznaků pochopil to nevyřčené. Pokračujíce opět obrazově statickou sekvencí, ve které Bebe ponižuje svou starou matku a konče pitoreskně karikaturním vyobrazením postav hotelových recepčních, přes které se Otilia s Gabitou musí dostat do pokoje, kde bude vykonán interrupční zákrok. Vše nakonec vyvrcholí noční dvojsekvencí, v níž Otilie hledá tu správnou hotelovou šachtu, do které musí podle pokynů hodit mrtvý plod dítěte. Následně se vrací jakoby zklidněná a vyrovnaná za Gabitou, která už večeří v hotelové restauraci. Mungiu opět obě postavy pouze zarámuje a staticky je nechá, během několika minut v několika střídmých dialozích, vyjádřit své pocity.
4 měsíce, 3 týdny a 2 dny jsou filmem, který naší kinematografii zoufale chybí. A ještě více chybí našim kinosálům. A to nejen z hlediska reflexe totality. Ale především z hlediska filmového a uměleckého. To, nad čím tady „žasnou“ statisíce a miliony diváků (rozuměj schematicky natočené a vystavěné české mainstreamové filmy), to v evropském kontextu kinematografie už dávno neplatí. Kontroverzní témata, neotřelé formální postupy, vlastní filmový jazyk. To jsou požadavky, které na tvůrce klade současná situace v evropském a světovém filmu. Proto mohou na nejvlivnějších filmových festivalech vítězit takové filmy jako 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny nebo Návrat Andreje Zvjaginceva. Pro své novátorství a svébytný pohled na určitá témata, kterým kdysi tak šokovali Welles, Kurosawa, Bergman, Tarkovskij nebo Trier.
|
|
|