Světlo ne…. prosím, nerozsvěcujte ty světla. Bere mi to energii, bere to něco ze mě. Bere to moji duši a moje vnitřnosti jako by řvaly příšernou nesnesitelnou bolestí. Nerozsvěcujte světla, neotvírejte dveře, nechte mě tu umřít.

 „Ne, nechci jíst“ blbá otázka. Blbá odpověď. Chci pít, potřebuju pít. Vodu, vodku,…. Ne, kolu ne.. ne, ale co, je mi to jedno.. hlavně mě tu nechte v klidu. Nechci nikoho vidět. Nebudu ze sebe dělat blázna před lidma. Nechci s nikým mluvit, ani nikoho vidět… a zhasněte. Nemám ráda světlo. Je noc, to se nesvítí. A nebo ne? Nevím, je noc. Pro mě je ta nehlubší noc.

Srdce bije? Jo , bije, dobře, cigaretu snese… „Přineste mi někdo cigarety““Ne jídlo, ne.“ Miluju samotu, miluju tuhle starou rozvrzanou postel, která mi zůstává jako jediná věrná. Nemám ráda život, lidi, sebe… Mám ráda klid. „A zhasněte, sakra..“ Mám taky ráda tuhle deku, nemám ráda zelenou, ale je pěkná, drsná a hrubá, použitá, moje… Mám ráda černou. Mám ráda tmu. Ale jo, tahle deka je fajn.

Nečekám nikoho, nikdo nepřijde, nikdo nechodí. Proč? Asi mají taky hnusný zelený deky, starou rozvrzanou postel a cigarety  a sem tam něco k pití.. proč by chodili. Zvoní telefon. Panáčci vesele poskakují po displeji. Fuj. Láska, štěstí… ale někdo volá.. jenže neumim mluvit, nemluvim s lidma. Ne, když nechci. A já nechci.

Síla toho, co mě ubíjí je šílená, tohle není pocit, tohle je stav. Temno, ticho, já!!!! Já. Sama. Nikde nikdo, kdo by pobuřoval, mluvil, smál se… já zpívám. Zpívám písně  o tom, že černá j černá a veselá není nálada, ale faleš. Nikdo tu písničku nezná. Ani já.

Nejsem blázen. Mám radost, že jsem sama. Mám radost, ze svoji přítomnosti, i když se hluboce nenávidím. Mám ráda srdce, třeba i svoje, protože tepe, je teplý, živočišný. A žádná city v něm nejsou.. to jsou kecy. Je to směs trubek a krve…a tluče a tluče.  A ani ten pitomej tvar co se kreslí na zdi.. no viděl jste to někdo někdy?? Takový srdce? Takový srdce netepe, nežije…

„Proboha, nechte to světlo.“ Proč lidi nemaj rádi tmu?