Jít. Když dusí svetr - dusím dav.
Řekl bys ruku! a další hned skalpel
a porcuje významy na malé čtverce.
V mé kůži se zabydleli kosmonauti. opět.
ty divné postavy zkoumají povrch a vysílají
signály. Skrz černou díru. Neprohlédnu.
když odnáším odpadky, jdou se mnou jako na vodítku.
když bych chtěla něco říct, umlčí mne
jejich vzdálený smích.
A tak tu jsme. Jako na pánvi. Jako bych musela
stokrát opakovat. Ten divný úkon. Leštění zrcadel.
Pak už jen tlačit na pilu. Do nočního parku vrazit
nejprve botami ohmatat zem plnou pozůstalostí.
A tak zůstat. Zůstat jako solný sloup v gravitaci tmy.
|