Středeční pivko.
Středeční slezina.
Napadlo mě, ve středu večer, JE STŘEDA.
Vím, co to znamená.
Čtvrtek ráno.
V práci nikoho, v rádiu mi hrajou hity hity hity.
Bigbít po ránu je dobrý.
A kocovina?
Pozitivní.
Vítězím sama nad sebou.
"Tys byla zase nemožná. To musíš furt žvanit?"
"Nemusím. Jenomže já včera musela."
"Důvod???"
"Zalkla bych se vzteky. Udusila se nenávistí. Proplakala jaro."
"Tak jsi to hodila na ty ubožáky?"
"Mám pocit, žes tam se mnou nebyla. Jinak bych ti nemusela nic vysvětlovat."
"Mlžíš. Ulevovala sis na nezkušenostech jejich duší a penisů!"
"Tak to pr! Mám je ráda. Nikdy bych nezneužívala jejich slabostí! Jen jsem jim říkala co potřebovali slyšet z úst ženy. Poslouchala je. A pak jsme se vysmáli životu do očí."
"Nejsi jejich žena. Nemáš jim co říkat."
"Mýlíš se. Jsem jejich žena, ať chci nebo ne. Pustili mě k sobě. Jeden vedle druhýho. A najednou je nějaký přivlastňování si malicherností. Žiju v jejich duši, hned vedle piva, modýlků, strastí s pichem, plány do budoucnosti, rezignací, smutků, nepochopení, probuzenou citlivostí a vědomím kocoviny. Nejde ubližovat."
"HM."
"Taky mi došli slova. Z toho si nic nedělej. Takže zase ve čtvrtek? Slibuju, že budu hodná."
"Bylo by od tebe ohleduplné, kdybys byla hodná na toho svýho."
"Ve středu svobodná, ve čtvrtek zadaná. A stejně je fajn se vedle něj probouzet. Má jemnocit pro porumový stav."
"Nejdřív měj ráda jeho a pak ty tvý zoufalce."
"Špatná formulace. Miluj toho jednoho, dopřej sluchu ostatním."
"Máš kocovinu. Není s tebou kloudná řeč."
"Mám kocovinu. Není se mnou kloudná řeč."
A dokolečka dokola, tralalala tralala.
|