„Ahoj jmenuji se Mei. Je mi 17 let a pocházím z Indie. Tatínek je Ind a maminka Češka, jazyk tedy umím od mámy. Přistěhovali jsme se sem před dvěma měsíci.“

„Díky Mei. Běž se posadit třeba támhle k Báře do třetí lavice.“

Mei zvedne svojí starou školní tašku ze země a jde se posadit tam, jak ukázal její nový třídní.

„Takže vážení. Mei je vaše nová spolužačka a ode dneška s vámi bude chodit každý den do třídy. Buďte k ní milí a slečny, berte ji i ven, protože tady nemá moc přátel, ano? Díky.“

„Ty vole. Do áčka přišla holka z Ameriky a nám daj tohle. Se divim, že nemá šátek na hlavě.“

„Nějaký problém Plešino?“

„Ehm, ne pane profesore, my sme jen řešili…“

„Mě nezajímá co ste řešili, teď nemáte řešit nic.“

Plešina už neměl šanci na další obhajobu, protože začalo zvonit. Třída, která už věděla, že Vydrovi to nevadí, začala „přestávkově“ rámusit. Kdyby někdo stál za dveřmi, všiml by si, že něco není úplně v pořádku. Ze třídy se neozýval ten klasický hlasitý šum, kdy třída řeší, kam půjde po škole, nadávají na učitele a tak. Dnes se mluvilo o něčem jiném. Třída se rozdělila do malých skupinek, kde se se svačinami v rukách tiše bavili o nové spolužačce. Mei s něčím podobným počítala. Momentálně byla šťastná, že ten ranní projev zvládla celkem dobře. Nacvičovala si ho doma před zrcadlem nejmíň půl hodiny. Jejím dalším předsevzetím bylo, na někoho sympaticky zapůsobit. Vždyť první dojem dělá nejvíc. Nechtěla se stát tou šedou myškou, která se bojí začít se s někým bavit a pak se to s ní táhne až do konce. Přála si být oblíbená, zvaná na narozeniny, chtěla aby se paměť jejího mobilu prohýbala pod tíží esemesek. Obrátila se tedy ke své „lavicové“ sousedce, nadechla se, ale…

„Hele to, sorry, ale normálně se mnou sedí Zuzka Pospíšilová, ale vona je teď nemocná, takže až se vrátí, tak jestli by sis mohla sednout jinam, jo?“

„Eh…, no jasně, mohla.“

„Fajn, dík.“ Řekla Bára už jen tak na půl pusy, protože mířila ke kamarádkám.

„Hmm, tak to mi trošku nevyšlo, ale nevadí.“ Dodává si Mei odvahu.

„Co teď? Musím se nějak projevit, nějak dobře projevit. Přece se tady chci s někým bavit, chci si najít nové přátele a vše záleží na prvním dojmu.“

Mei se rozhlídne po třídě a očima vybírá nejpřijatelnější hlouček lidí. Od pohledu se jí docela zamlouvá skupinka dívek, ke které před chvílí zamířila Bára. Mei nasadí přátelský úsměv a jde k nim. Holky ztichnou a všechny se na Mei podívají s tázavě zvedlým obočím.

„A-ahoj! Tak co ehm děláte dneska po škole?“

Dívky mlčí a dívají se po sobě. Po, pro Mei, nejtrapnější a nejdelší chvilce ticha promluví Bára.

„No, to je jasný, určitě se jde na kuřárnu.“

„Kuřárnu?“ diví se Mei.

„No jasný. To je takovej plácek za školou, kam chodíme kouřit. Všichni si tam dáme cígo, kterýmu říkáme Svoboda, jakože ten den skončila škola.“

„Aha. A můžu tam s vámi jít, i když nekouřím?“

Místo odpovědi Bára vyprskne smíchy.

 „A co tam jako budeš dělat?“ směje se.

„No já nevím, třeba si s vámi budu povídat.“ Znejistí Mei a už tuší, že tohle není dobrý.

„Jo jasně, budeš si s náma povídat třeba o tom, kde bereš ty strašný hadry.“

Ani nevěděla, jak od nich odešla, vnímala jen, jak ji k lavici doprovází smích. Nevěděla, jak přečkala další hodiny a jak se dostala domů. V hlavě jí neznělo nic jiného než: „Jo jasně, třeba o tom, kde bereš ty strašný hadry.“ Bylo jí do pláče, takhle si to opravdu nepředstavovala.

„No a co! Přece nebudeš fňukat!“ okřikne se Mei.

„Narodila jsem se v Indii a podle toho se i tak oblékám, přece se nebudu kvůli nim měnit!“

„A co když se s tebou nebudou bavit, že jsi tak jiná, co s tím uděláš?“ vyzvídá dotěrně hlásek v její hlavě.

„PŠT!“ umlčí ho Mei.

Rodičům nic neřekla. Na otázku „co ve škole“ řekla jen, že docela dobrý. Že musí všechno a všechny pořádně poznat a pak se uvidí.

Mei se rozespale natahuje po budíku. Vypíná ho a jen čeká, až se dostaví ten známý pocit. Ano. Už je tady. Stahují se jí snad všechny vnitřnosti v těle, má sucho v puse a začíná se potit. Tak tenhle pocit ji provází každé ráno už půl roku. Je nervózní, má trému, snaží se místo čaje uvařit si nápoj neviditelnosti nebo nevolnosti. Nedaří se. Musí tam.

Kdyby Mei navštívila školního psychologa, řekla by:“ Není to přímo šikana. Oni mi nekradou věci, nemlátí mě, sprostě mi nenadávají. Jen mě ignorují. Jako bych tam vůbec nebyla. Všichni se tváří a chovají tak, jako by mé jméno do třídní knihy nikdo nezapsal a byla v ní jen prázdná kolonka. Jediné co je na mě zajímá je, že se sem tam přeřeknu nebo obecně řeknu něco špatně. Čekají na to jako supi. Když jdu k tabuli, všichni se na mě hladově dívají a mlčí nebo si sem tam mezi sebou něco pošeptají. Jako naposledy. Měla jsem vyjmenovat německé automobilové značky. Místo „Renolt“ jsem vyslovila „Renault“ a místo „Opl“ „Opel“. A ještě ke všemu Renault není německé auto. Je pochopitelné, že se člověk zasměje, i vám teď vylétly koutky nahoru, ale oni mi to otloukávají o hlavu při každé příležitosti. Dokonce je vytáčí i to, že mluvím spisovně! Tím vším mám úplně zacpanou hlavu. Kdybych s ní pořádně zatřásla, asi by mi z ucha vypadl lísteček s vysvětlujícím nápisem: „JSI CIZÍ“. A tahleta dvě slova stačí.“

Jednou večer slyšeli Meini rodiče z dětského pokoje rány. Znělo to, jak polštářová bitka někde u sousedů. Příčiny toho hluku se šla dopátrat máma. Za dveřmi pokoje našla Mei, jak sedí uprostřed strašného nepořádku. Všude po zemi bylo roztahané oblečení, skříň byla kompletně vyházená. A Mei právě s nesmírnou rozkoší ustřihávala velkými nůžkami jedněm šatům ramínka.

„Co děláš?!“

„Zbavuju se těhlech strašnejch hadrů. Už mě nebaví všude svým oblečenim křičet: „Já jsem Indka!“ Nikoho to nezajímá, všem se to spíš příčí. Už jen můj obličej mě prozrazuje, taky moje chování, zvyky a já nechci aby to bylo až tak nápadný.“

„Ale vždyť…takhle se budeš vydávat za někoho jiného. To už nebudeš ty.“

„To je jedno, aspoň nebudu ta divná, z Indie, úchylně oblečená, puritánská, nepařící, cizí. Taková já být nechci.“

Mei se rozespale natahuje po budíku. Vypíná ho a čeká, až se dostaví známý pocit. Nic. Nepřichází nic. Dnes Mei vstala jako někdo úplně jiný. Dnes vstala jako někdo, kým se chtěla stát už strašně dlouho. Naposledy si před zrcadlem zkusila pohled číslo 3 zvaný „nadvěcí“. V zásobě má ještě „nevšímavý“ a „stírací“. Vzpomněla si, jak před tím zrcadlem stála před půl rokem a jak si nacvičovala svou úvodní řeč. Ta vzpomínka ji rozesmála.

„Páni, to jsem byla ještě pěkně naivní.“

Ten den měla třída takové téma na rozebírání, jak už dlouho ne. „Co to má Mei na sobě?“ „To triko je z Kenvela?“ „Kde má tu svojí plátěnou tašku?“ „Je ostříhaná, nebo ne?“ „Ale jako sluší jí to.“ „No konečně vypadá normálně.“

Tyhle věty se ozývaly ze všech koutů třídy pořád dokola po celý den. Mei to, ale nestačilo. Chtěla je šokovat ještě víc. Měla ještě jeden trumf v kapse, který si schovávala na „poškole“.

Na kuřárně bylo obvyklé srocení, všichni se bavili o Mei. Nikdo z nich to nechápal, nevěděli proč se změnila ani po tom nepátrali. Neměli ani tušení, že to všechno Mei udělala kvůli nim. Bylo jim to jedno, hlavně, že měli o čem mluvit.

Najednou někdo řekl:“Hele! My o vlku a vlk za námi!“ Všichni se podívají na Mei, která vytahuje krabičku Marlboro Lights.

„Nemá někdo zapik?“