Příběhů, kdy umírající člověk bilancuje svůj život za přítomnosti rodiny, která díky němu pochopí leccos o sobě, známe z plátna mnoho. Jedním z posledních je americký snímek Ten večer, natočený Lajosem Koltaiem, původně maďarským kameramanem.
Sedmdesátnice Ann tu tráví poslední dny svého života v péči dospělých dcer Connie a Niny. Dcery jsou už zvyklé, že matce se leccos plete v hlavě, přesto jsou trochu vyvedné z míry, když slyší, že její životní láskou měl být jakýsi neznámý Harris, a že snad spolu zavinili něčí smrt… A Anniny myšlenky mezitím zabíhají do minulosti, do jednoho večera před padesáti lety, kdy byla družičkou na svatbě své nejlepší kamarádky Lily. A kde potkala svou největší lásku, které ale nebylo dopřáno, aby vydržela…
Příběh se střídavě odvíjí ve dvou časových rovinách, do kterých se ještě prolínají snové sekvence hrdinky, stojící na prahu smrti. Současnost, viděná v potemnělých barvách, konstrastuje se zářivými barvami a krásnou přímořskou scenérií, kde se odehrává dávná svatba, a se sny, ve kterých víří stříbrné částečky prachu. Tak nějak mohou vypadat poslední dny ženy, bilancující svůj život: dávná minulost dýchá krásou a romantikou, na druhou stranu se vracejí někdejší chyby, vynořují se otázky nad tím, co všechno se možná dalo udělat lépe…
Svůj podíl na přesvědčivosti má určitě také Vanessa Redgraveová, která ve své roli zklidněné, ale stále ještě vtipkující a ironizující Ann nevstane z postele. Její dceru Connie pak hraje skutečná hereččina dcera Natasha Richardsonová. Stejně tak zaujme „mladá“, ineligentní a trochu svéhlavá Ann, kterou se vrací do povědomí někdejší titulní hrdinka Luhrmanova Romea a Julie Claire Danesová.
Oč je ale film přesvědčivější v detailech, o to více zklamává v hlavní linii vyprávění: událost, která se měla onoho dávného dne stát, a která měla „navždy změnit život Ann i životy jejích dcer“, není ničím tak zásadním a mimořádným, aby mohla mít takový dopad. Divák, čekající na zvláštní odhalení, se ničeho takového nedočká, nehledě na to, že některé hrdinčiny kroky tu jednoduše nejsou vysvětleny.
Divák si tak kromě hereckých výkonů může odnést především pár postřehů umírající hrdinky: třeba ten, že i chyby mohou být krásné, a někdy se málo, které pro druhé uděláme, může stát důležitým…
|