Než jsem poprvé navštívila "černý" kontinent, netušila jsem, že se do Evropy vrátím s něčím, co jsem dříve neměla. Něco nového a podstatného se v mém životě stalo. Jakoby se mi otevřela další brána k neurčenému osudu. Vešla jsem do ní a okusila kouzlo toho, co mnozí považují za nedostupné. Moje putovaní mi tak trochu připomnělo putovaní Exuperyho Malého prince z jedné planety na jinou. Nevycházela jsem z údivu ať už v positivním či negativním smyslu. Krajina života se rozestoupila v mém bytí. Krajina lidské existence, krajina možností, míru, radosti, jednoduchosti, různosti. Zároveň také krajina bídy, chudoby, úpadku, odevzdanosti, rezignace,… ale přesto krajina naděje. nevím, jestli se dá sdílet tato zkušenost, pokud ji člověk nezakusil. Zkušenost toho, že člověk si i v těch nejubožejších podmínkách může zachovat lidskou důstojnost.
Do Guiney jsem se vydala z mnoha důvodů, z vlastního rozhodnutí a za vlastní. To znamená, že jsem nebyla vyslána na misi s tučným kapesným v peněžence, jak se někteří domnívají. To, co mě k mé cestě podnítilo, byla jednak ohromná potřeba změny každodenního života, a jednak potřeba dát jednotlivým činnostem v tom každodenním shonu smysl a směr. Jinými slovy: podpořit a rozšířit tu naději, kterou v sobě mám, naději ve vytvoření lidštějšího světa bez bolesti a utrpení.
Chtěla bych se teď trochu zmínit o průběhu této změny a podělit se o své dojmy, zážitky a záměry a možná, že se mi tak podaří přispět k odstranění některých předsudků, které mnozí z nás máme vůči tomu, co neznáme. Například: když jsem se vrátila ze své první cesty do Guiney, mnoho mých známých (bez ohledu na věk a profesi) mi položilo otázku: "Tak oni tě tam nesežrali? To máš tedy štěstí." Ať už to bylo myšleno v žertu či vážně, nebyla tato poznámka na místě. Na minulý článek o projektu v Guineji přišlo do redakce několik reakcí. Většina positivních, vlastně všechny, až na jeden anonym, který útočně vytýkal přílišné idealizování Afriky a odkazoval mě na Telegraf či Le Monde, kde je prý možné získat objektivní informace o Africe. Neznámý "VŠ učitel" opomenul to, že šlo jen o mé zkušenosti v Guineji. Afrika je příliš rozlehlá na to, než abychom je mohli jednoduše generalizovat. Fakt, že jsem psala o tom positivním, co mě potkalo, vyplývá z mého přesvědčení, že důraz na positivum překlenuje negativa. Guinea zdaleka není novým rájem, jak se anonym táže. Jak by jím jen mohla ve stavu, ve kterém se nachází, být? Setkaní se situací, která zde je, bylo pro mne šokující a i po dvou měsících strávených v tamních podmínkách jsem stále tak trochu v údivu nad tím, jak tu lidé žijí. Ta chudoba sama o sobě je negativní a mentalita lidi také není křišťálovou studánkou (stejně jako všude na světě); např. problém postavení žen ve společnosti (nerovnost mezi mužem a ženou), absence smyslu pro organizaci… Ale proč se stále soustřeďovat na to špatné, co je ve světě? Většina dnešních novinářů se snaží čtenáře něčím šokovat, "ukořistit" nějakou senzaci. Není užitečnější najít a zdůraznit na každé kultuře to positivní a vzájemně se od sebe učit? Právě všechny ty špatné stánky, které vidíme v televizi nebo o nich čteme v novinách, v nás tvoří předsudky vůči cizímu a zkreslují naše představy vůči tomu, s čím jsme se na vlastní kůži nesetkali.
A proto nechci podrobně popisovat, jak je to např. s hygienickými podmínkami v Conakry. To, že nejsou ideální, je celkem známo. Mnozí z obyvatel Afriky se mají co učit od nás - např. schopnost organizace; ale my "ze Západu" se máme co učit od Afričanů: např. princip solidarity a reciprocity mezi lidmi a též určitou otevřenost.Hledejme raději příčiny stavu věcí, a snažme se zamyslet nad možnostmi, jak se z této situace dostat.
Vezmeme-li v úvahu, kolik lidí dnes žije v podmínkách chudoby např. právě v Africe a kolik je na světě přírodního bohatství tamtéž, začneme přemýšlet o samotném fungování světa a distribuci jeho bohatství. Dojdeme pak k závěru, že situace je naprosto absurdní - jakoby se Země otáčela kolem dolaru.
Když člověk něco čte v novinách nebo vidí v televizi, je to jiné, než když to vidí na vlastní oči. Při každé mé cestě do Guineje si kladu neustále spoustu otázek: jak to vůbec mohlo dojít do podobné situace, proč tolik lidí musí žít dnes, na konci 20. století, kdy existují tak vyspělé technologie, v podmínkách tak ubohých. Značnou část zodpovědnosti za tento stav nese systém, jehož dvě velké instituce se chystají schůzovat v září v Praze: Mezinárodní měnový fond a Světová banka. Jsou to ti, kdo umí využívat neorganizovanosti lidí a snadné zkorumpovatelnosti vlád nejen zemí tzv. třetího světa. Věřím, že se s tím dá něco dělat. A jak? Možná, že právě když se lidé na celém světě zorganizují v prostředí, ve kterém žijí, mohou tak vytvořit určitou sílu, která už by se přehlédnout nedala.
A co my s tím v Guineji? To samé co u nás v ČR. To, co jsme Guineanům nabídli, byl návrh pomoci s organizací a naše dosavadní zkušenosti. Samozřejmě, že jsme na oplátku získali něco i my: jiný pohled na věci, nové poznatky, nové přátele, radost z toho, jak byl náš návrh s otevřeností přijat a jak se rozvíjí. Tedy konkrétně: od listopadu 1999 až do konce května 2000 vzniklo přibližně 25 týmů po 15 až 20 lidech různého věku, vyznání a profese (převážně však mladí), kteří se zapojili do projektu Humanistického hnutí - Kampaně lidské podpory v hlavním městě Guineje - Conakry, ale také v dalších jejich městech (Kindia, Sigiri, N´zerekoré a Fria). Ve dvou čtvrtích Conakry (Hamdallay a Landreah) probíhají kursy alfabetizace, které tyto skupiny dobrovolně a bezplatně organizují. I v dalších čtvrtích se chystá zahájení kursů. Guinejským humanistům se však podařilo zorganizovat i jiné aktivity s účastí místních obyvatel jako např. úklid čtvrtí, zprovoznění pláže pro sportovní činnost apod. Pro velký projekt alfabetizace budou potřebovat nejrůznější psací potřeby a sešity. To je výzva také pro vás, pokud chcete pomoci: pořádáme sbírku těchto věcí, bez časového omezení na níže uvedeném kontaktu. Pro další informace se můžete obrátit tamtéž nebo na redakci.
Táňa Bednářová, UK IZV Foto: Táňa Bednářová
|