Bazén

     Dan se náhle probudil. Zpocený. Chvíli prudce oddychoval. Pak se podíval na svítící hodiny. Ukazovaly půl druhé po půlnoci. Jako včera. I předevčírem. Koneckonců vlastně celý ten půlrok. Stejný čas, stejný sen. Až na to, že sen nebyl ani trochu hezký a Dan, který v něm hrál hlavní part, byl prostě jen loutkou. Bezmocnou.

     Dan pracoval na pátém odboru Stavebně-investičního plánování města O. Měl na starosti věci kolem asanace a výstavby nových předměstí onoho velkého, ale příliš těsného města O. Pracoval zde již desátým rokem, plus několik dalších dnů. Byl spokojený. Práci měl rád. Žil sám a nic mu nechybělo.

     Před půl rokem to ještě platilo.

     Když se vyskytl ten problém, Dan ani netušil, že to vůbec nějaký problém je a ke všemu, že to bude problém jeho. Stará čtvrť, která se měla bourat, a místo ní měly vyrůst zbrusu nové vilky pro místní honoraci, měla mimo jiné, jednu zajímavost. Bazén. Nefalšovaný, starý, léta nepoužívaný bazén, který se monumentálně tyčil k nebi oproti polorozpadlým budovám kolem. Byl zachovalý a objevovaly se hlasy, které doporučovaly bazén znovu zprovoznit. Jako relikt. A vzpomínku na ono šťastné jedenadvacáté století. A náročnou rekonstrukci zaplatí kdo, ptal se Dan a s ním mnozí jiní. Bylo rozhodnuto starý bazén zbourat a na jeho místě vybudovat nové nákupní centrum. Danův poslední úkol před zbouráním byla jen formální, rutinní prohlídka objektu a dokumentace.

     Na ono ráno, kdy stál s velkým svazkem klíčů před hlavním vchodem bazénu a z antických sloupů se na něho s vážným výrazem dívaly dvě bysty medúz, nezapomene Dan nikdy.

     Prostorná, zešeřelá vstupní hala měla po levé straně prosklenou kabinu, kde v dřívějších dobách sedávali a půjčovali klíče od skříněk v šatnách zaměstnanci bazénu. Ještě teď byla vidět velká dřevěná deska s mnoha háčky na klíče. Dan rychle prošel halou a zamířil vlevo. Pánské šatny, četl na dveřích. Vstoupil. Při chůzi sjel pohledem stěny, strop, podlahu. I skříňky. Formalita, ušklíbl se. U starobylých záchodů se na chvíli zamyšleně zastavil. Mušle. Tak tomu tenkrát myslím říkávali. Z dějepisu měl vždycky za jedna.

     Po schodech, které vedly na samotný bazén, přímo vylétl. A tady se zastavil.

     Bazén byl vypuštěný. A obrovský. Dan si připadal opravdu maličký. Oficiální technické údaje hovořily o schopnosti pojmout pět tisíc lidí bez problémů. Teď na vlastní oči se mohl přesvědčit o pravdivosti velikosti bazénu. Ještě chvíli fascinovaně hleděl na obrovský, zeleně natřený obdélník, který se táhl do dáli, kde se ztrácel v šeru. Zapípal mobil. Musí zpátky, má ještě spoustu běhání.

     Vracel se přes dámské šatny, druhou stranou. Pečlivě za sebou zamkl a vložil svazek klíčů do batohu. Ještě jednou se podíval na průčelí s bystami, usmál se řekl si: Tak naposledy holky, zítra přijedou a ani to nebude bolet.

     Kdyby věděl, že to bude bolet jeho, raději by si ukousl jazyk.

     Následující den byl starý bazén, i přes protesty oné hrstky lidí, kteří si přáli zachovat tento relikt, srovnán se zemí. Dan pokračoval ve své práci a na bazén si ani nevzpomněl.

     Připomněl se mu sám. A Dana překvapil. Ne, on ho dostal.

     Měl ve zvyku chodit spát brzy, kolem desáté, aby byl ráno fit. Nařídil si budíka na šestou a zhasl.

     Stál opět před bazénem. Dvě busty, které zakončovaly ony korintské sloupy průčelí, se na něj nedívaly vážně, ale zlomyslně. Byl sám, ale přitom cítil, že kolem něj je ještě něco. Vstoupil do haly. Byla jiná. Osvětlená. Stejně tak jako prosklená kabina. Na stolku stál hrnek a kouřilo se z něj. Takže tu není sám, ulevilo se mu. Ale jen na chvíli.

     Velká síla s ním prudce trhla a on rychlostí blesku prolétl pánskými šatnami. Měl pocit, že i při té rychlosti vidí lidské postavy. Spíše stíny. Další prudké trhnutí a on stál před oním obrovským zeleným obdélníkem.

     Plným vody. Nazelenalé výpary zahalovaly téměř vše. Konec obrovského obdélníku nebyl vůbec vidět.

     Voda v bazéně byla nazelenalá a rytmicky se pohybovala. Sem a tam. Tam a sem. Zíral. Pak se pomalu otočil a leknutím zařval. Stíny, které viděl při svém průletu pánskou šatnou, se k němu blížily s úděsnou pomalostí po schodech. Lidská těla s hlavami medúz.

     Když se Dan probudil poprvé, ulehčeně si oddychl. Sen, nic jiného. Ale vyděsil ho, přiznal si uznale. Při otočení na druhý bok se letmo podíval na fosforeskující budík. Jedna třicet po půlnoci. Usnul.

     Stál těsně u okraje bazénu a nazelenalá voda mu pomalu omývala střídavě pravou a levou nohu. Na sobě měl plavky, ale takové, které naposledy viděl v muzeu.Vyrušil ho šramot. Otočil se. Ne, byl to hlas. A starý. Dialekt?

     Obrovská hlava medúzy mluvila.

     Po druhé noci a druhém probuzení Dan chvíli přemýšlel. Pak mávl rukou.

     Co jsme Ti udělali, barbare? Komu jsme překáželi? Vyrušil jsi nás z klidu a věčného spánku!

     Dan stál u okraje bazénu a barva jeho obličeje byla totožná s barvou vody.

     Po měsíci nočních děsů se Dan odhodlal jít se svým problémem k psychiatrovi. Při sprchování si všiml, že nejen obličej a ruce, ale prakticky celé tělo je trochu nazelenalé.

     Uklidňující prášky pomohly jen na chvíli. Poté noční děsy začaly ještě s větší intenzitou. Bazén ještě neřekl poslední slovo.

     Dan stál v bazénu. Voda mu sahala až ke krku a neustále stoupala. Medúzy s lidskými těly jsou asi ještě v šatně, napadlo ho.

     Probudil se. Naposled. Podíval se na budík. Půl druhé po půlnoci. Tuba prášků byla už dávno prázdná a k psychiatrovi se mu jít nechtělo. Ne, on rezignoval. A trpěl. Jak mu to řekla ta ohavná medúza.

     Zbývaly mu necelé dva měsíce života.

     Dan nestál v bazénu. On se regulérně topil. A pomalu splýval s vodou. Medúzy byly kolem něho a něco spokojeně brumlaly.Velká někam zmizela. Podíval se nahoru k hladině. Hodiny, které přes vodu ještě uviděl, ukazovaly velkými, obstarožními ručičkami půl druhé po půlnoci. Pak ho obestřela tma.

     Policie, která vyrazila dveře a musela si nasadit masky, aby vydržela ten smrad rozkládajícího se nazelenalého těla, konstatovala smrt udušením. Samovolným. Žádné stopy násilí.