Cylindr mého pradědečka už se pravděpodobně rozpadl
v prach. Na fotce z babiččiny svatby je však ještě lesklý
s pečlivě načesaným vlasem.
Pod ním plachá tvář, nesoucí strach z odpovědnosti,
dědictví generací jeho šlechtických předků, jho
povinnosti, které nechce nést. Nechce, ale musí.
Strach.
Cítil ho také, když přivazoval provaz pro vykonání svého
jediného velkého činu?
Měsíc a půl před tím čekal u klenotníka. Rozhodl se. Prodá
rodové šperky, doba je zlá, úřady tlačí na zaplacení daně.
Milionářská daň. Tak jaktože
nemáme na její zaplacení?
Prezident naší republiky se zaručil, že měna nebude. Slovo
prezidenta. Na to je spoleh.
Dá se žít ve světě, kde se den poté peníze promění
v kousky papíru?
Babička, s kyticí lilií v náručí a velkým křížem
na prsou, se plachými panenskými řasami. Bude paní doktorová. Její maminka ji
drží jemně za loket. Vzpomíná. Je spokojená. Její dcera se bude mít dobře. Je
jiná doba.
Jiná, než když se ona scházela s mladým lékařem… Pro
jejího otce nebyl dost dobrý. Chtěl za zetě šlechtice, minimálně! Pradědeček
nastoupil v jeho kanceláři. Práva nedostudoval. Povinnost ho zdrtila.
Prababička se na mě dívá z velkého portrétu visícího
nad křeslem v mém pokoji. V náručí drží svou malou dceru, moji
babičku. V dětství jsem někdy slýchala z pokoje pláč dítěte a tichý
ženský hlas, který ho konejší. Bála jsem se.