Nad výstavou Štyrského

„Náš národ miluje vlaštovky jen proto, že se vracejí, ale v duši nenávidí vše, co létá“

Jindřich Štyrský

Toto léto se Praha blýskla hned několika krásnými výstavami. Mezi ty nejvýznamnější patří výstava děl Jana Zrzavého, která návštěvníka provede malířovým celoživotním dílem. Velmi vkusnému uspořádání pak vévodí dílo, na kterém Zrzavý pracoval několik desetiletí, tedy Kleopatra. Další, žel již skončenou výstavou byla expozice děl F. Kupky a Pieta Mondriana v Sovových mlýnech. Bylo krásný tyto dva evropany vidět pospolu, ovšem pro mne osobně byly největším překvapením Mondrianovy krajiny, zvláště v kontrastu k jeho pozdějším abstrakcím, kterými se tolik proslavil. Netřeba číst životopisy zmíněných malířů, už z tvorby je jasné, že umění nemá hranic, přinejmenším žánrových.

      Pravým skvostem byla však pro mne výstava Jindřicha Štyrského v galerii u Kamenného zvonu. Bez nadsázky lze říci, že za pouhých osmdesát korun (studentská sleva) pojedete na malou cestu kolem světa, tedy přesněji řečeno Evropy. Ve Štyrského díle najdeme ozvěny téměř všech větších proudů tehdejšího evropského malířství, zcela ovšem převládají vlivy kubistické a surrealistické, které v jedné fázi svého života originálně propojil. Výstava je velmi pestrá, jednotlivé její úseky na mne působily uceleným dojmem. Ne, opravdu nejsem expertem na Štyrského, a tak jen zcela nekriticky říkám, že to bylo pro mne krásné seznámení. A pobavení – přiznám se, že málokdy jsem se v galerii nasmál tak jako u jeho koláží, zejména těch s erotickou tématikou, kterým je vyhrazena malá černá komůrka. Navozuje příjemný pocit intimity (opravdu to nejsou obrázky na velké bílé zdi galerie – mluvím samozřejmě o důvodech estetických, nikoliv morálních).

     Pro mne osobně byly nejpoutavější Štyrského ilustrace, zvláště ty k dílům českých básníků (například k Nezvalově Pantomimě). Tam najdeme i ukázku artificielismu, stylu který založili Štyrský a Toyen v Paříží. Ve Štyrského podání jde vlastně o metodu přestříkávání nejrůznějších předmětů barvou, takže se na plátně objeví jejich siluety (kupříkladu spínací špendlík). V ukázkách z ilustrací jsou výsledky tohoto přístupu v inspirativním kontrastu s lyrikou. Na druhou stranu, pěkný byl i pohled na poměrně moderně ilustrovaný Máchův Máj, který má asi každý od dob střední školy spjatý s romantismem. A memorováním. Štyrského ilustrace tento (nezasloužený) obraz nabourávají. Štyrského ilustrace jsou však jenom výsekem jeho vztahu k poezii. A to zejména té francouzské – vždyť právě artificielismus je pojmenován podle Baudelairových „Les Paradis artificiels“, Štyrský během dlouhých pobytů v Paříži také shromáždil materiál k napsání Rimbaudovy biografie. Sám byl také autorem básní. I z jeho příkladu je vidno, že umění nemá hranic a básníkem lze býti i se štětcem (či lepidlem) v ruce.

     Zkrátka, máte-li tak dvě hodiny času a cestu přes Staroměstské náměstí, neváhejte a unikněte turistickému shonu. Ostatně, dům U Kamenného zvonu je magickým prostorem sám o sobě a zcela jasně nám ukazuje, že – v tomto případě – gotika a surrealismus jdou dobře dohromady. Jediné, co rušilo, byl právě vyhrávající armádní orchestr, který ozvučil nejen celé náměstí. Na druhou stranu, není to sama o sobě inspirativní koláž? Nebýt turistická sezóna, prodloužil bych si zážitek procházkou po Karlově mostě a Hradčanech, kde se podepsali evropští mistři různých dob, tak jako se Štyrského zejména francouzští souputníci podepsali v jeho tvorbě.

     Konečně, výstavu doplňují i karikatury, které zobrazují Štyrského třeba jako „obchodníka s reálnými předměty“. Vedle najdeme taktéž Pelcovu karikaturu „Není radosti bez Freuda“ (o paradoxu této karikatury se dočtete zde), kde dva návštěvníci galerie kochají se díly Štyrského a Toyen. Za zády v rukou ovšem třímají „Úvod do psychoanalýzy“. Ať je radost nebo ne, pravdou zůstává, že plné vychutnání výstavy je možné jen s alespoň základní znalostí „freudovské symboliky“ a povědomí o vývoji ve výtvarném umění té doby. Pro Štyrského jasně platí obdoba toho, co napsal v roce 1945 (stať Mezi Východem a Západem) Václav Černý o jasném vítězství vlivu západní Evropy na české umění:

V umění, jež nás nejvíce zajímá, je například poezie od dob Vrchlického bez francouzského zúrodňujícího vlivu u nás nepředstavitelná: Myslete si, můžete-li, Vrchlického bez Victora Huga, Zeyera bez starofrancouzských hrdinských eposů, naše dekadenty bez pařížských symbolistů, S. K. Neumanna bez Verhaerena, naše vitalisty a básníky proletářské bez unaniamistů, nadrealisty bez Bretona, Palivce bez Valéryho. Ješte a zrovna dnes český básník, vzdávaje dík Sovětskému svazu, činí to volky nevolky básnickou metodou, níž cítíš pulzovat francouzskou tvůrčí myšlenku.

Myslím, že výstavy tří českých rodáků přesvědčivě ukazují, že umění nemá rodný list, ani pas, ani občanku. I když, jak by nás poučil Vladimír Železný, celní hranice je třeba ctít. Potud ano. Má-li umění původ, pak je to podobné rodokmenu. Ovšem, jak nás poučuje genetik Daniel Vaněk, ani geny nemají národnost: „Je v tom hrozný guláš, protože lidé v dávných dobách, stejně jako dnes, migrovali, míchali se. Já pořád čekám, až mezi Čechy narazím na nějakého potomka Čingischána s velmi specifickou C3 haploskupinou Y-chromozomu, protože jeho vojska přešla přes Moravu, když prchala z Polska. Připadá mi nepravděpodobné, že by tu někoho neznásilnili.“ (Respekt 34)

A tak myslím, že umělci a jejich tvorba je stejně „voříškovatá“ jako Češi. Tedy pokud není přešlechtěná.