|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
Špatný začátek dobrý konec Autor: sova (Občasný) - publikováno 22.8.2007 (19:44:26)
|
| |
Poslední měsíc neprobíhal zrovna podle mých představ. Místo vytoužené dovolené, na kterou jsem se těšila, mě čekal nejhorší měsíc života. Ztratila jsem práci, a zanedlouho jsem přišla i o byt. Samozřejmě jsem byla zoufalá, ale stále jsem si neuvědomovala, co všechno mě ještě čeká.
Musela jsem se do týdne vystěhovat. Neměla jsem kam jít. Vzala jsem si tedy jenom zbytek peněz a několik drobností, které jsem posbírala do tašky. Když jsem odcházela, bylo mi úzko. Až si najdu práci, všechno bude jako dřív, uklidňovala jsem se. Vyšla jsem z pokoje a zavřela jsem dveře. Stála jsem před bytem, ve kterém jsem ještě nedávno bydlela. Zbyly mi pouze vzpomínky na pohodlnou postel a teplý krb. Teď budu spát na tvrdé zemi někde pod mostem. Naposledy jsem se rozhlédla kolem sebe a vyrazila jsem vstříc svému osudu.
Venku mrzlo až praštělo. Z tašky jsem vyndala pletenou šálu a omotala jsem si ji kolem krku. Šla jsem do parku, který byl nedaleko. Cestou jsem potkávala bývalé kamarády. Byli to dobří přátelé, ale když se dozvěděli, že se ze mě stal bezdomovec, naše přátelství pominulo. Neodpovídali mi na pozdrav, a někdy dokonce přešli na druhou stranu chodníku, aby se mi nemuseli podívat do očí. Byl to nepříjemný pocit. Lidé, které jsem měla tak ráda, a kterým jsem věřila mě úplně zavrhli.
Po chvíli jsem konečně dorazila do parku. Naštěstí tady nikdo nebyl. Nesnesla bych už další pohrdavé pohledy blízkých lidí. Protože se mi už začaly klížit oči, lehla jsem si na nejbližší lavičku a po chvíli jsem usnula. Byla to nejhorší noc, co jsem kdy zažila. Větší zima je už snad jenom na Antarktidě. Ráno jsem se nemohla pohnout. Připadalo mi, jako bych k lavičce přimrzla. Po dlouhé námaze jsem se konečně postavila. Čekalo mě však nemilé překvapení. Taška, kterou jsem si vzala s sebou byla pryč. Dříve mi připadalo, že v ní jsou jen samé nedůležité věci, ale teď mi došlo, že to byl můj jediný majetek. Všechno, co jsem měla. Teď už nemám vůbec nic. Co budu dělat? Budu se muset obejít bez ní, nic jiného mi nezbývá.
Ospale jsem se procházela městem, když mi najednou začalo kručet v břiše. Naposledy jsem jedla včera ráno, takže se není čemu divit. Jenomže kde mám vzít jídlo? Po chvíli váhání jsem nahlédla do popelnice, odkud se linul nevábný zápach. Tak to ani náhodou, řekla jsem si. Těch odpadků se ani nedotknu. A tak jsem pokračovala v cestě s prázdným žaludkem.
Nevěděla jsem co mám dělat. To by člověk nevěřil, kolik má bezdomovec volného času. Co bych za to dříve dala. Jenomže teď bych mnohem raději seděla ve vyhřáté kanceláři a dělala tu nudnou práci, kterou jsem nikdy neměla ráda.
Po několika dnech jsem zjistila, že nejlepší je spát v poloprázdném autobusu nebo v tramvaji, kde je mnohem příjemněji, než venku. Hlad mě nakonec donutil přehrabovat se v odpadcích, i když jsem se zapřísáhla, že k tomu se niky nesnížím.
Byla jsem úplně na dně a myslela jsem si, že horší už to nebude. Když v tom ke mně přistoupil neznámý muž. Chvíli si mě prohlížel, a potom řekl: „Nechceš práci?“. Nevěděla jsem, co mám odpovědět. Peníze jsem potřebovala, ale za jakou cenu? „Tak chceš nebo ne?“, opakoval nervózně. „A co je to za práci?“, zeptala jsem se. „Neboj, nic co bys nezvládla“. „No já nevím“. „Dostaneš padesát tisíc a stačí, když zabavíš toho policajta“. Pořád jsem nechápala, proč mám dělat zrovna tohle, ale nakonec jsem souhlasila. Přistoupila jsem k policistovy a pozdravila jsem ho. Neodpovídal mi a stále hleděl do dálky. Začala jsem mu tedy nadávat:“Vůbec lidem nepomáháte a nemáte ani trochu slušnosti, abyste je pozdravili. Co jste to za lidi.“ V tom policista znervózněl a začal se omlouvat. Zatímco mi vysvětloval, jak je jeho povolání náročné, pozorovala jsem, co se děje na protější straně. Nějací ozbrojení muži vešli do banky, a v tom se to všechno stalo. Ozvaly se výstřely. Za okamžik vybíhá muž ven i s penězi a křičí na mě:„Díky, dobrá práce.“. Stojím a zděšením se nemohu ani pohnout. V tom vidím, jak na mě policista míří zbraní. Co budu dělat? Jsem komplicem loupeže a možná i vraždy. Musím utéct. Jiné východisko není. Kopnu policistu do břicha. Ochromen a velmi zaskočen bolestivým úderem padá k zemi. Běžím, co mi síly stačí. Bojím se. Co jsem to udělala. Nemůžu to vrátit. Utíkám a neohlížím se. Nedokážu se soustředit. Najednou cítím tupý úder do hlavy. Než jsem se vzpamatovala, seděla jsem na policejní stanici. Naštěstí se vše vysvětlilo. „Ale příště si už dávejte pozor“, řekl strážník. „Nebojte se budu“. Chystala jsem se k odchodu. „Počkejte ještě chvilku“, zavolal na mě policista. „Tady máte bundu, nejspíš jste ji cestou ztratila.“ „No vidíte, na tu jsem úplně zapomněla, děkuju“.
Když jsem vyšla ven, opět mi byla zima. Dala jsem si ruce do kapes, abych si je alespoň trochu zahřála. Ale něco uvnitř bylo. To je divné, vždyť jsem do nich nic nedávala, pomyslela jsem si. Vyndala jsem jejich obsah ven. Bylo tam přesně padesát tisíc korun. Nevím jak se tam dostaly a asi to nikdy nezjistím. Každopádně jsem byla šťastná. Našla jsem si nový byt a práci, která mě bavila. Nikdy bych nevěřila tomu, že zase někdy dokážu žít jako dřív, ale je dobré vědět, že i špatný začátek má občas dobrý konec.
|
|
|