Napsal jsem dva řádky

na bílý papír bez linek

a nebylo to lehké

odsouzení,

Však zástupy mých vzpomínek

jimž neumím hned říci dost

vracejí mě neúprosně zpátky

byť už zcela spálený je most,

Tvá tvář ve tváři mojí zas obrací nás dokola

jako ostré tužky, jenž nám píší

na zrcadla našich duší

o lásce mé ostříhané dohola.

Co chtěl však vyjádřit jsem stačil

útrpně i bezezbytku snad

a vzít to zpátky nelze již

ani to, co zbylo mezi řádky,

Tvá slova vybuchla jak zátky

jako temné svíce

vždyť my sami jsme jen tažnými ptáky

stejně jako naše létavice.