Opět zas ve jménu selhaných lásek,

snažíš se, zbavit mě krustičky.

Ještěrku, chytneš-li za ocásek,

zbude Ti sám mezi prstíčky.

Ten pak, než rozdrolíš v prachové vale,

do duchen péřových schováváš,

Máš jen kus ocásku, nalháváš si ale,

že stále celistvou mě máš.

Snad že prý někoho z Monteků,

každá z nás tajně si vysní.

Muže, hned mířící pod deku,

až do dne soudného plísní.

Snažně Tě prosím, verše mi nechtěj psát!

Pokud se od srdce nerozlijí,

Nejeden zatknut byl, když snažil se obcovat

s panenskou poezií.

Ptáš se mě, nad ránem, za hlazení vlásků.

Co my ženy vlastně v muži hledáme?

Připraven, co chvíli, vyznat mi lásku.

Přeruším Tě:  „Máme chleba?“

-„Nemáme.“