Vzduch voněl jahodami a v královském paláci se konal ples. Pánové v bílých oblecích a dámy v pestrobarevných šatech tančili a tančili. Vůbec jim nevadilo, že za okny propukala revoluce. Král seděl na trůnu v čele sálu a těsně vedle něj, aby si i přes hluk mohli tiše povídat, si na malé židličce hověl pan Ludvík. Oba kouřili vodní dýmku.

„Neplánuji se dožít rána,“ řekl král.

Pan Ludvík vyfoukl kouř.

„I když ta revoluce přišla poněkud nevhod,“ pokračoval král. „Nebudu se moci zúčastnit ranní koupele. Nebude ode mne příliš troufalé, požádám-li vás o laskavost?“

„Vůbec ne, Výsosti,“ odpověděl pan Ludvík.

Král sáhl do kapsy, vytáhl revolver a podal ho panu Ludvíkovi.

„Bude to čest,“ pronesl pan Ludvík. Snažil se, aby jeho hlas zněl alespoň trochu slavnostně.

„Královnu také, prosím,“ zašeptal král.

Dohrála píseň a někteří tanečníci se rozutekli ke stolům. K trůnu přišla králova dcera se svým snoubencem, vévodou Eduardem. Měl na rameni malou stříbrnou opici.

„Bavíte se dobře?“ zeptal se král.

„Velmi, otče. Dnešní ples je opravdu krásný,“ usmála se princezna.

Pan Ludvík si uvědomil, že král nezmínil princeznu ve svém přání. Z nějakého neznámého důvodu to považoval za důvod, aby ji požádal o tanec. Souhlasila.

●

Vzduch voněl jahodami, nočními ulicemi pochodovali revolucionáři, ale ples v klidu pokračoval. Pan Ludvík seděl kousek od baru v pohodlném křesle a pil víno. Pozoroval tanečníky. Někdy se v davu mihly princezniny modré vlasy a to ho nutilo přemýšlet.

Pak k němu přišel číšník a vyrušil ho.

„Za deset minut bude Hodina lekání, pane,“ řekl.

Pan Ludvík přikývl.

„Chcete nabít dýmku?“

Pan Ludvík přikývl ještě jednou. Za chvíli si již pokuřoval a v obláčcích dýmné vůně opět přemýšlel. Král nemá pravdu, napadlo ho, revoluce nepřišla nevhod. Revoluce totiž mají jednu důležitou vlastnost: některý věci jsou náhle úplně jednoduchý.

„Některé věci jsou jednoduché, ale jiné naopak složité,“ řekl džin.

Pan Ludvík se na něj podíval. „To je mi ale moudro. Kdo jste a kde jste se tu vzal, pane?“

„Byl jsem stvořen z kouře vodní dýmky. Budu vše, co si budete přát, abych byl.“

„Vypadáte jako džin z pohádek.“

Džin pokrčil rameny. Pan Ludvík se rozhlédl okolo sebe, ale nezdálo se, že by si tanečníci nebo kdokoliv z ostatních lidí usazených v baru všiml právě vzniknuvšího džina.

„Umíte tedy plnit přání?“ zeptal se pan Ludvík.

„Jistě.“

Náhle zazněl gong a kdosi vykřikl: „Hodina lekání nastává. Královna přichází!“

Královna prošla sálem a posadila se na svůj trůn hned vedle králova.

„Hodina lekání může začít,“ zvolala.

Džin se zatvářil udiveně. „Co to znamená?“

„Myslel jsem, že jste vševědoucí.“

„Nejsem. Alespoň ne úplně.“

„Hodina lekání je taková nudná zábava. Kdokoliv se přihlásí o slovo, může vylekat kohokoliv v sále. Ale málokdy se stane něco zajímavýho. Ranní koupel je mnohem lepší.“

„Takže říkáte,“ pronesl džin zvolna, „že se málokdy stane něco zajímavého?“

Pan Ludvík přikývl. „Opravdu málokdy. Asi jedenkrát do roka. Někdy dvakrát.“

Přihlásil se pán s oranžovou kravatou.

„Slovo má pán s oranžovou kravatou!“ řekla královna, která celou Hodinu lekání podle tradice řídila.

„Barboro!“ vykřikl pán a ukázal na dámu v růžovém. „Vím o tom dopise.“

Barbora zbledla.

„Ve skutečnosti,“ pokračoval pán, „jsem ho četl!“

Barbora omdlela.

Pan Ludvík se zamyslel. „To je divný,“ zašeptal džinovi, „takhle se obvykle lidé nechovají.“

„Vskutku, je to velmi nezvyklé,“ podotkl džin a usmál se.

„Ještě nikdy jsem se nepřihlásil o slovo,“ pokračoval pan Ludvík, „ale dnes bych nejradši někoho vylekal k smrti.“

„Myslím, že bych vám dokázal pomoci,“ řekl džin. „Tedy pokud se jedná o pána vedle té zvláštní modrovlásky.“

„Opravdu?“ podivil se pan Ludvík a bez přemýšlení zvedl ruku.

„Slovo má pan Ludvík!“

„Co mám říct?“ zašeptal pan Ludvík džinovi.

A tak džin napovídal, nejlépe jak mohl, a lépe to ani umět nemusel.

„Vévodo Eduarde,“ zvolal pan Ludvík a vévoda se zamračil. „Vím, co máte v kapse!“

Jak už pan Ludvík pověděl džinovi, nestávalo se často, že by byl kdokoliv skutečně vylekán, a ještě méně často se někdo pokoušel vylekat samotného vévodu. Všichni lidé v sále i v baru, notně udiveni, se střídavě dívali na něj a na pana Ludvíka. Princezna měla široce otevřené oči a dokonce se mohlo zdát, že se usmívá.

„V pravý kapse máte žárovku. Rád ji olizujete a nedokážete přestat. Ani na plese. Vím ale i to, že rovněž vaše stříbrná opice ráda olizuje žárovky a také ona s tím nedokáže přestat.“

„Ani na plese,“ doplnil džin a vypadal spokojeně.

●

Vzduch voněl jahodami víc než kdykoliv předtím a v záři hvězd a revoluce přicházel vévoda o hlavu. Ale pánové v bílých oblecích a dámy v pestrobarevných šatech již stačili zapomenou na jeho osud a dál si užívali ples. Jen pan Ludvík, džin, princezna a stříbrná opice se žárovkou seděli u největšího stolu v baru a vzpomínali.

„Je nepochybně nešťastný, že Eduard byl takhle divnej,“ řekl pan Ludvík.

Princezna smutně přikývla. „Ano, velmi, pane. Ale nemuseli ho hned vyhánět, mohl si ještě užít ranní koupele.“

Pan Ludvík se pokoušel tvářit soucitně, ale příliš mu to nešlo. Byl rád, že je vévoda pryč. „Do rána daleko a nevím, jestli by pánové a dámy snesli Eduardovu přítomnost tak dlouho.“

„Myslíte, že se mu venku nic nestane?“ zeptala se princezna.

Pan Ludvík se podíval na džina. Ten jen pokrčil rameny.

„Bude v pořádku,“ zalhal pan Ludvík a snažil se neusmát. Pak mávl na číšníka. „Navrhuju dát si ještě trochu toho výbornýho vína.“

●

Vzduch voněl jahodami. Přicházelo ráno a ples se pomalu chýlil ke konci. Pan Ludvík a princezna měli za sebou hodně tanců a hodně vína, přesto byli docela čilí. Když hudba dohrála, vrátili se ke svému stolu v baru. Džin tam stále seděl a pozoroval stříbrnou opici, jak olizuje žárovku. Když ji to přestalo bavit, utekla pryč.

„Myslím, že brzy bude čas na ranní koupel,“ řekla princezna. „Měla bych se jít připravit.“

„Jistě, “odpověděl pan Ludvík.

Princezna vstala a spolu s ostatními dámami odcházela ze sálu k šatnám. Po chvíli je následovali i pánové. Zůstal jen pan Ludvík, džin a král sedící na trůnu.

„Myslím, že byste se také měl jít převléknout,“ navrhl džin.

Pan Ludvík si povzdychl. „Ještě ne,“ řekl. „Nejdřív musím vyřídit něco důležitýho.“

Král se na něj díval, ne moc povzbudivě, ale pan Ludvík už se rozhodl. Pomalu se zvedl od stolu, přešel sál. Džin ho následoval. Zastavili se pár kroků od trůnu. Po chvíli pan Ludvík vytáhl z kapsy revolver.

„Nezapomeňte na královnu,“ připomenul král a zavřel oči.

Byl to jeden z těch vzácných okamžiků, kdy se děje až příliš mnoho věcí najednou. Do sálu vtrhli revolucionáři, mnohem dřív než pan Ludvík čekal, a zrovna v okamžiku, kdy zmáčkl spoušť. Výstřel se ztratil v rachotu rozbitých oken. Džin pozoroval kulku. Prošla královou lebkou, mozkem a poté znovu lebkou. Pokračovala dál a náhle zmizela, jen kousek před zdí, a nechala po sobě černou díru, jako by svět byl jenom plátno, které se dá protrhnout.

Když revolucionáři spatřili, jak se mrtvý král sesunul z trůnu, zastavili se.

„Král je mrtev. Chyťte vraha!“ vykřikl revolucionář, který byl nejblíž.

Pan Ludvík na něj namířil revolver.

„Co teď?“ zeptal se pan Ludvík džina.

„Utéct?“ nadhodil džin.

Pan Ludvík se usmál. Pak se otočil a dřív, než se revolucionáři vzpamatovali, přiběhl k díře po kulce a jedním trhnutím ji zvětšil tak, aby mohl projít.

„Počkejte,“ zavolal na něj džin. „Co s princeznou?“

„Nevím,“ řekl pan Ludvík. „Kašlu na ni. Ale nezapomeň zabít královnu. Jakkoliv.“

Džin přikývl.

Pan Ludvík zmizel v černé.