Totální degradace systému
Setkání v pustině
Pustinou plnou železných traverz a žhnoucího magmatu se potácel vyhublý kůň. Jezdec, oděný v černém plášti, mnohdy přemýšlel o tom, že ostatní dostali lepší zvířata. A když už se dostal k téhle myšlence, napadlo ho, že dostali i lepší práci. Kdyby se snad dali přirovnat k hudební kapele, byl by vzadu zastrčeným bubeníkem, na němž si ostatní tak maximálně vylévají zlost. Hlodalo ho to a štvalo, ale protože byl zbabělý, nikdy by to neřekl nahlas.
Zvedl hlavu. Obloha byla rudá jako plameny a sem tam přes ní přelétl meteorit. Obraz naprosté zkázy, přesně tak jak to má být, pokýval hlavou jezdec. Ať už byl strůjcem téhle podívané kdokoliv, zasloužil si uznání. Poslední den lidstva se opravdu vyvedl. Jezdec sice pochyboval, že by za to onomu strůjci nějaký člověk poděkoval, svým způsobem si však lidé neměli na co stěžovat.
„Dobrý den!“
Jezdec nadskočil. Projela jím úzkost. Uprostřed tavících se trosek a ruin vážně nečekal, že mu někdo najednou popřeje dobrý den.
„Povídám dobrý den, pane! Hola hej!“
Jezdec se pomalu otočil. Na prorezlé kapotě čehosi, co dříve možná bývalo autem, stál malý chlapík v šedivé vestě a šklebil se na něj. Měl založené ruce, mezi prostředníčkem a ukazováčkem levé ruky držel cigaretu.
Teď se usmál. „Už jsem si myslel, že mě neslyšíte. Jsem rád, že jsem vás tu potkal. To víte, jeden by vážně nečekal, že někoho potká, když…“ Hlas mu lehce zvážněl. „Dneska… no, vždyť vy víte…“ Povzdechl si a pokrčil rameny.
„T-t-troch-ch-chu jst-t-e m-mne p-p-překvapil…“ vypravil ze sebe jezdec. Když se otáčel na neznámého mužíka, spadla mu z hlavy kápě a chlapík tak spatřil jezdcův nevzhledný bledý obličej.
„Uch, vypadáte krapet nemocně. Upřímně řečeno, ani váš kůň nevypadá nijak zdravě…“
„K-k-kouření z-z-způsobuje r-r-rak-k-kov…“
„Cože? Aha, myslíte tu cigaretu! Zahodím ji. Stejně jsem měl už dlouho v plánu s tím přestat,“ řekl muž a zahodil cigaretu daleko od sebe. „Tak. Konečně jsem s tím svinstvem zúčtoval.“
„K-k-kde j-js-jste s-s-s-se tu v-v-vlastně v-vzal?“ zacvakal jezdec zuby.
„Po celý den mě provázelo ohromné štěstí!“
„T-to j-je v-v-věc h-hodná za-za-zamyšlení,“ řekl jezdec a protáhl se - v těle mu děsivě luplo.
Mužík uvažoval, jak je možné, že jezdcovi nekřupla páteř, nicméně pokračoval v rozhovoru. „Nebýt toho svého štěstí, už bych tu nebyl. Připojil bych se k těm myriádám ostatních mrtvých, které si dnešek vzal.“
„J-je t-to z-zvláštní, a-a-ale n-nejen vaše e-ex-existence zá-závisí na v-vašem š-š-š-štěstí!“
„Vážně? A čí ještě?“
Jezdec vzdychl. „N-nejméně č-č-čtyř d-dalších byt-bytostí.“
Mužík přikývl s vážným výrazem. „Kampak vlastně putujete, smím-li se ptáti? Tento den se mi kůň jeví jako ne zrovna nejvhodnější dopravní prostředek.“
„M-mám h-ho r-r-rád. A p-putuji za-za s-s-svými p-př-přáteli,“ zakvílel jezdec. „T-také mi m-mohli d-dát ně-nějaké z-z-znamení. J-jak t-tam mám, d-do h-háje, p-p-podle n-nich a-asi t-t-trefit, když m-mě ne-ne-nedají ž-žádný z-z-znamení!“
„A jakpak by takové znamení mělo asi vypadat?“
„V-v-vím já?“ zamračil se jezdec.
„Já jenom že támhletím směrem, těžko hádat jak daleko, bliká nějaké pronikavé žluté světlo. Nemohl právě to by být cíl vaší pouti?“
Jezdec zamžoural určeným směrem a musel dát mužíkovi zapravdu. Vskutku tam daleko cosi svítilo. Stylu jeho přátel to sice moc neodpovídalo, ale zkusit by to měl.
„M-máte p-pravdu. To z-zřejmě b-bude o-on-ono. Z-z-zkusit b-b-bych to m-měl…“
Anděl a věž
Jezdcova nejistota sílila, čím blíže zdroji světla se nacházeli. Nějak se mu nezdálo, že za místo setkání by si jeho přátelé vybrali obrovskou gotickou věž, z jejíchž oken vyčnívaly veliké hlásné trouby. Světlo samotné vycházelo z něčeho, co stálo na špici věže, vypadalo to jako nějaké kulaté zrcadlo a přitom to zrcadlem ani ničím podobným stoprocentně nebylo. Jak se blížili, rozeznával čím dál více různých detailů. Něco mu říkalo, že tady své přátele opravdu nenajde - ale aspoň se zeptá na cestu.
Když přistoupili ke dveřím, samy se před nimi rozevřely. Mužík opatrně nahlédl dovnitř a jelikož neviděl nic nebezpečného, vkročil dovnitř. Jezdec cosi zamručel, seskočil s koně a následoval svého společníka.
„P-proboha, k-kde to k č-čertu j-j-jsme?“
Místnost byla kruhová a po jejím obvodu hořely svíce. Zem byla posetá hromadami popsaných lejster a převrženými židlemi. V geometrickém středu místnosti se válel rozlitý kalamář, vedle leželo dlouhé bílé pero. Mužík si klekl a zvedl jeden z hromady papírů. Pokusil se přečíst, co je na něm napsáno, ale buď měl pisatel příliš nečitelný rukopis, nebo se prostě jednalo o nějaký neznámý druh písma.
„Vypadá to tu jako v nějaké kanceláři,“ poznamenal mužík.
„M-možná…“
Když vtom sebou trhli, neboť největší z hromad se otřásla. Pak se lejstra odhrnula a před jezdcem a jeho společníkem stanula prapodivná a notně unavená postava. Měla dlouhé zlaté vlasy, ze zad jí trčela křídla a byl to anděl. To oba ihned poznali.
„Dobrý den!“ zvolal mužík potom, co se vzpamatoval z leknutí.
Anděl neodpovídal.
„Povídám dobrý den, pane! Hola hej!“
Anděl zamrkal. „Přišli jste pozdě. Brány Království už jsou uzavřeny. Bohužel.“
„P-prosím v-v-vás, m-měl bych j- jednu d-d-docela m-maličkou o-otázečku. N-nevíte k-kudy s-s-se d-dostanu ke s-…“ začal jezdec, byl však přerušen svým společníkem.
„O co tady jde?“ vyrazil mužík.
„Uzavřeny. Lidově řečeno, zavíráme krám. A kdo jste vlastně vy?“
„M-m-myslím, že m-m-mne znáš.“
Anděl zavřel oči a když je znovu otevřel, zlatě mu zářily. „Ano, vím kdo jsi. Ale kdo je ten druhý?“
„N-nepředstavil s-s-se m-mi. Je t-to m-muž, k-k-který m-měl dn-dnes š-š-štěstí.“
„Povídej mi o svém štěstí,“ vybídl anděl mužíka.
„Když to dnes všechno začalo, byl jsem ve svém autě a čekal jsem v zácpě. Potom spadl první meteorit - dopadl pět metrů od mého vozu. Vyskočil jsem z automobilu a zachvácen panikou jsem utíkal a bylo mi jedno kam. Běžel jsem po kamenitém svahu plném stromů aniž bych si vymkl kotník či zakopl. I to nazývám štěstím. Pak když se otevřela země a z nitra planety se vyřinula láva a služebníci pekla, mohu mluvit jedině o štěstí, že jsem žádnému z pekelníků nestál v cestě. Vlastně mohu mluvit o štěstí i proto, že jsem neměl žádné příbuzné či přátele, o které bych se musel strachovat. Naposled mě štěstí potkalo, když jsem uprostřed tavící se pustiny objevil tohoto ctěného pána,“ dovyprávěl mužík a ukázal na jezdce.
„A jaké je tvé jméno, Muži, který jsi měl dnes štěstí?“
„Hernando Fritz, učitel vysoké školy. Hm, co vy tu vlastně děláte a co jste to říkal o těch branách Království?“
„Chyba nahoře. V původních plánech nebyla o krveprolití takovýchto rozměrů ani zmínka. Pán měl jednoduše sestoupit na zem a všichni živí se měli dostavit před soud a Váhy hříchu. Jenže se to vymklo kontrole. Jatka - a před soud se dostali jen ti, co buď zemřeli hroznou smrtí, nebo ti co se dostali do některé ze záchytných stanic. Tato věž je jedna z nich. Přímá cesta do nebe. Měli jste přijít dřív. Z hlásných trub se linuly náboženské chorály. Bylo to krásné.“
„A-a-a k-kolik j-jich n-n-nakonec p-přišlo?“ zeptal se jezdec.
„Dost. Ale mnoho dobrých duší propadlo peklu.“
„A proto je tu tolik listin?“ zajímal se Hernando.
„Pán své anděly s oblibou využívá jako sekretáře. Nemusí utrácet zbytečné výdaje za psací náčiní. Roste nám na zádech…“
„Hmm, a-a k-když už j-jsme u t-t-toho, n-nevíte k-kudy s-s-se do-do-dostanu z-za s-sv-svými p-přáteli?“ zkusil to jezdec.
„Jsem unavený. Měli jste přijít dřív. Zavíráme krám.“ A s těmi slovy začal anděl rotovat, až jakoby vybuchl. Zbyla po něm jenom hromádka peří.
Náhle se zvenku ozvalo krákání. Potom vletělo do věže otevřenými dveřmi hejno havranů. Někteří z nich si posedali na jezdcova ramena a začali mu cosi švitořit do ucha.
„T-to j-je t-t-to z-z-znamení. O-oni už m-mě d-d-dovedou z-za m-mými p-přáteli.“
„Půjdu s vámi. Stejně nemám co na práci…“
Jezdci Apokalypsy
Uprostřed zkázy, mezi krátery od meteoritů, ohořelými stromy, nabouranými náklaďáky a havarovanými letadly stála neporušená dřevěná hospůdka s rozkvetlou zahrádkou. Ač byly obklopeny pohromou, rostly v zahrádce s ledabylou samozřejmostí jabloňové stromy, které Hernandovi evokovaly obrazy Vincenta van Gogha. Pod nimi toporně postávali tři koně, občas si ukousli stéblo trávy a pak ho půl hodiny žvýkali. Při pohledu na ně se do jezdce vevalila závist, neboť se nemohl ubránit srovnání těchto ušlechtilých plnokrevníků a své trouchnivějící herky. Zároveň byl však rád, že své přátele konečně nalezl. Tohle byl jejich styl. Není nad posezení v útulné hospůdce.
„Tak jsme je konečně našli, co říkáte?“
Jezdec přikývl a pousmál se. Postavil svou herku vedle ostatních koní a zaklepal. Stejně jako u věže se i tady dveře otevřely samy, což jezdce i Hernanda trochu vyděsilo.
Zařízení hospůdky bylo jednoduché. Nad malým parketem, kde by měla hrát hospodská kapela, se samy vznášely hudební nástroje a brumlaly si pro sebe jakousi truchlivou melodii. Za pultem poskakoval starý seschlý děda. Myl právě sklenice a byl to zřejmě místní barman. V temném koutě stál malý stolek zahalený stínem, pravděpodobně někým obsazený, nebylo však vidět kým. Podobný - pouze větší - stůl se nacházel i uprostřed hospody. Kolem dokola bylo rozestavěno pět židlí, obsazeny byly tři: obludou v hnědém plášti, která se podobala tlející mumii; ryšavým mužem, který vypadal jako vikinský válečník a smrtkou v černém plášti. Zrovna se oddávali karbanu a nové příchozí ani nezaregistrovali.
Pozornost svých přátel upoutal jezdec až ve chvíli, kdy si odkašlal. Zvuk by se dal přirovnat k výbuchu jaderné elektrárny, chrchel, odporný radioaktivní spad, který mu vyletěl z úst, se chvíli po svém dopadu na podlahu odplazil kamsi pryč.
„Há, tak tady tě máme, More! Že ti to trvalo!“ zaburácel Viking. „A kohopaks to sem vlastně přived?“
„N-n-našeho nositele. J-j-je t-to p-poslední č-č-člověk n-na téhle p-p-planetě.“
„Vážně?“ zapochybovala mumie.
Mluví pravdu, řekla smrtka a vytáhla z kapsy malé přesýpací hodiny. Jsou poslední.
„Může mi tady laskavě někdo vysvětlit, co se to tu vlastně děje?“
„A co chceš jako vědět?“ zabručel Viking. „Zapíjíme konec světa. Dá se to přirovnat třebas k maturitnímu večírku, esli chceš…“
„A kdo vlastně jste?“
Dovol, abych ti představil jezdce Apokalypsy, řekla smrtka. Tvůj společník se jmenuje Mor a jeho oborem jsou všelijaké choroby a nemoci. Tady to je Hlad, ukázala na mumii, nebo také Hladomor. Neříká si tak ovšem, aby se jeho jméno nepletlo s Morem. Naproti mně sedí Válka, starý jak lidstvo samo. A já, já jsem Zkáza světů, Pochmurný žnec či Poslední útěcha. Jsem Smrt.
„Děkuji, že žiješ,“ řekl Hlad podivným úlisným hlasem, „a myslím to vážně. Jsi teď naše jediné pojítko s tímto světem. Kdybys neexistoval, neexistovali bychom ani my.“
„Proto Mor říkal, že na mém štěstí závisí ještě přinejmenším čtyři další existence…“ rozsvítilo se Hernandovi. A pak mu z nějakého iracionálního důvodu přeběhl mráz po zádech. Na samé hranici slyšitelnosti zaslechl z temného kouta tichý smích. Přinejmenším…
„Podle mě je to přesně taková ta věc, která se musí zapít!“ řekl Válka a bouchl pěstí do stolu.
„Počkejte,“ zvolal Hernando, „ještě něco mě zajímá. Jaktože jsem pojítkem i pro Válku? Chci říct: nemůžu přece sám proti sobě vést válku!“
Válka se začal nervózně vrtět. „Upřímně řečeno, visíme tady především přes Smrťáka. Ten si tady na tebe prostě počká natuty. A dejme tomu, že tu ze slušnosti čekáme s ním. Zkrátka netrháme partu, že?“
Hlad souhlasně zamručel, Mor pokrčil rameny.
„No necháme to bejt, co řikáte?“ navrhl Válka a luskl prsty. Ihned přispěchal barman s tácem s pěti půllitry piva. „Pivo je to nejlepší na rozjezd!“
„Souhlasím,“ přitakal Hernando, „dobrým pitím já nikdy nepohrdnu!“
„Mohu se zeptati,“ ozval se po chvíli slizký Hlad, „jak se vlastně ráčejí menovat?“
„Jmenuji se Hernando Fritz, profesor na vysoké škole!“
A jak se muž vědy vlastně staví k událostem tohoto dne? Popírání přírodních zákonů; bytosti, které byly vždy brané jako smyšlené?
„Věřil byste, že mi to ani nijak divné nepřijde? Popíjím tu se smrtkou jako s přítelem a nepřijde mi to divné. Jsem asi zralý do nějakého ústavu,“ řekl Hernando a zasmál se.
Temný muž a Štístko
„Nyní je čas na něco tvrdšího,“ prohlásil Válka, který se právě dostával do veselé nálady.
Ubohý Hernando se snažil držet krok s jezdci Apokalypsy, neuvědomil si však, že nadpřirozené postavy se do opilosti dostávají značně pomaleji než lidé. A nechtěl se přeci nechat zahanbit. Poslední žijící člověk, to už něco znamená.
„Musíme si přiznat, že ta záležitost s Apokalypsou nám vlastně nepřinesla nic dobrýho. Líp by nám bylo bez ní,“ řekl Válka.
„S-s-s-svatá p-p-pravda,“ zakoktal Mor.
„Ano, byl to poslední záblesk slávy a ta jízda po rozpálený obloze nad hořícíma velkoměstama se mi vysloveně líbila, připadal jsem si jako v nějakym hollywoodskym trháku, nicméně mám tenhle svět opravdu rád a nechce se mi ho jen tak opouštět. Koneckonců, podobnou atrakci, jako byla ta jízda po obloze, sem viděl i v jednom lunaparku…“ pokračoval Válka.
„A kdo je vlastně viníkem? Kvůli komu začla tahle ztentovaná Apokalypsa?“ zaskřípal Hlad zuby. Skřípat zuby uměl dokonale, z úst se mu přitom linul neskutečný zápach a sem tam mu mezerou mezi zuby vyskočilo na stůl saranče nebo šváb.
„Dobrá otázka,“ připojil se Hernando. „Kvůli komu?“
Kvůli Dvěma mocnostem. Nebe a Peklo, ve skutečnosti je ale můžete nazývat jak chcete.
„V-vyhlásíme j-j-jim v-válku a z-z-zničíme je, d-d-dokud m-máme j-ještě do-dost s-s-sil!“
Na chvíli zavládlo ticho. Znělo to ztřeštěně, ale vždyť vlastně neměli co ztratit, ne?
A vtom se v temném koutu cosi pohnulo. Mohu se také zapojit do debaty? zeptalo se to.
Kdo jsi?
Ze stínu vystoupila vysoká postava v černém hávu. Jsem Temný muž. Nebo také Zloba, Závist, Zvrhlost, Zvrácenost. Jakýsi souhrn špatných vlastností. Objevuji se ve všech příbězích každé doby. Kousek mé esence se vplížil do každého vyprávění. Jsem svým relativním způsobem věčný jako vy. Mám právo sedět s vámi u jednoho stolu.
„N-n-nelíbí s-s-se mi,“ zašeptal Mor. Nelíbil se nikomu. Nikdo ale Temnému muži nebránil v tom, aby přistoupil k jejich stolu.
Chcete znát odpověď? zeptal se Temný muž.
„N-na c-co?“
Na otázku… Potom sáhl Temný muž Hernandovi do kapsy.
„No tohle!“ ohradil se profesor. „Setkal jsem se už s několika kapsáři, ale nikdy s žádným takhle drzým!“
„Proboha, co to je?“ zamžikal Válka. To, co vytáhl temný muž Hernandovi z kapsy, byl maličký mrskající se trpaslík navlečený v šaškovském oblečku a ověšenými miniaturními rolničkami.
To je Štístko, pochopil Smrť, i on se snažil zachránit svůj život. On je ten důvod, proč pan Fritz přežil a proč dosud existujeme i my…
Přesně tak, řekl Temný muž a zasmál se. Znělo to ošklivě. Potom pozvedl škubajícího se Štístka do výše, kde by se měl nacházet jeho obličej, a přiložil jej ke svým ústům. Ale ústa Temného muže byla černou dírou; černou dírou ze stejného rodu jako byly černé díry vesmírné, které polykají hvězdy a planety. A temnota vtáhla Štístka kamsi dovnitř.
„Co jsi to udělal? Teď už nemá ten člověk žádnou ochranu! Ohrozil jsi i svoji existenci!“ vyjekl Hlad.
Jednal jsem podle své přirozenosti. Byla silnější než touha po přežití. A mou přirozeností je škodit. Vezměte si třeba Smrtě - až jednoho dne Fritz zemře, Smrť nedokáže přemoci svou přirozenost a sám si pod sebou podřeže větev. Převeze ho na druhou stranu a pak přestane existovat…A Temný muž se opět zasmál.
Potom Smrť povstal a vypadal vskutku hrozivě. Bylo vidět, že Temný muž se ulekl, neboť i Zbabělost byla jedním z jeho jmen.
Nemůžeš mi nic udělat, řekl, ale zřejmě si těmi slovy nebyl vůbec jistý.
Mýlíš se, zasyčela Smrt, neboť jsem to Já, kdo drží partu…
Neslavný odchod
Několik kilometrů od hospůdky trčel ze země čumákem zabodnutý boeing. Pod jedním nalomeným křídlem odcházela ze světa další zdánlivě věčná postava. Stála nad ztěžka oddychující a radiací otrávenou krysou a odpočítávala poslední vteřiny své existence. Pak, když přišel její čas, máchla kosičkou a dala si záležet. Přeci jenom je to naposled.
„Nebylo to skvělý, jak s ním Smrť zatočil?“ hvízdl uznale Hlad a poplácal smrtku po zádech.
„Úžasný!“
„J-jsi f-f-fakt tří-třída!“
Vždyť to nic nebylo, ošíval se Smrť a kdyby toho byl schopen, začervenal by se.
„Jo, jo. Musíme teď na tebe holt dávat pozor sami,“ řekl Válka a poklepal Hernandovi na rameno.
„A společně dobudeme Nebe a Peklo…“ zamumlal Hernando.
„Takhle se mi to líbí! Nakonec jim dáme za vyučenou!“
Potom přišel barman s novou náručí destilátů. „Pane,“ otočil se na Smrtě, „ten váš host už vypadá dost vyčerpaně.“
Vskutku, pokývl Smrť. Nebylo divu. Fritz s nimi popíjel alkohol, který byl tak silný, aby dokázal skolit samotnou smrt.
„Jste v pořádku?“ zeptal se Válka Hernanda.
Ten však jenom zmateně přikývl a potom začal zvracet. Následně se svalil ze židle a udeřil se hlavou o podlahu. „Ježíšmarjá,“ vykvikl Hlad vyděšeně. „Co se mu stalo?“
„Coby,“ ozval se barman, „uchlastal se. Viděli jste, kolik jste ho toho donutili vypít?“
A skutečně. Jako kdyby někdo luskl prsty, hospůdka ve vteřině zmizela. Zůstala jen poušť, čtyři přátelé a Hernandova mrtvola.
„J-j-jsme v-v-v p-prdeli, že jo?“
Smrť smutně vzdychl a naposledy máchl kosou. |