Provozované WEBy: Totem.cz | Čítárny | Český film | Seaplanet | Humor/Hry/Flash | Flash CHAT | Chcete svůj WEB? Napište nám |
|
Jak jsem prožil normalizaci Název Absurdistán je rozšířený, protože poměrně přesně vyjadřuje tragikomičnost normalizace, její paradoxy. Proč ale dobrotivý jako onen přihlouplý císař? Podle mého názoru na rozdíl od německé okupace, kde jsme byli výhledově určeni k odsunu či likvidaci nás sověti brali za vlastní, udělali si z nás satelit a kdyby nás chtěli zahrnout do svazu, jistě by je nikdo nezastavil. Už se opět blíží výročí tzv. sametové revoluce. Byl to spíše happening oslavy toho, jak rychle se komunisté vzdali vedoucí úlohy, když přestali mít otevřenou podporu SSSR. Vzpomínky se budou vytrácet a za pár desetiletí si už nikdo nevzpomene jaké to bylo. Podobně jako nechápeme Rakousko-Uhersko, ani První republiku. Proto jsem napsal několik poznámek, postřehů ze zkušeností pro mladší. Prožil jsem prostředí zkolektivizované vesnice, malého a velkého města i Prahy, různé školy a zájmové kolektivy. Jaké to tedy bylo? Je složité správně odpovědět a ještě těžší pochopit, co jsme neprožili. Rychlá a jednoduchá hodnocení o tom, jak to bylo hrozné, nelidské a ubohé nejsou přesná. Máme neustále snahu si vykládat dějiny podle svého, i husitství. Češi, jak bojují za náboženskou reformu je dnes nepochopitelná představa. Nechceme vidět pravdu - že lidé chtějí hlavně přežít a že si najdou cesty jak vykličkovat. Co mi nejvíc vadilo? Asi propaganda a neodbornost řízení, to byla silná káva. Propaganda byla svou demagogičností podobná Protektorátu. S cestováním na Západ byl problém, i když příslib se dal občas sehnat. Co se nejméně změnilo od té doby? Možná zevní životní styl mnoha lidí, i u mě se od osmdesátých let příliš nezměnil. Vždyť lidé jsou stále titíž! Co mě vede k takovým závěrům o normalizaci? Osobní zkušenost: 1/nikdo v mé rodině nebyl v té době režimem postižen. Byli takoví, ale nebylo jich mnoho. 2/nikdy jsem nepřišel do kontaktu s přesvědčeným komunistou, jen v propagandě. Nikdy mě netahali do KSČ či StB aj. 3/moje finanční životní úroveň se od osmdesátých let podstatně nezměnila Jak vidím vývoj šedesátých až osmdesátých let Krásná šedesátá léta byla v moderní době ojedinělým kulturním fenoménem. Velmi ovlivnila českou politiku, silně přidušenou sovětskými poradci a těmi nejuvědomělejšími demagogy. Nečekaná okupace byla trpkým, traumatickým koncem nadějí. Přitom měli pravdu, vývoj opravdu směřoval k demontáži socialismu, ale to si uvědomovalo jen málo lidí. Ještě rok po okupaci to šlo, ale pak nám šlápli na krk a začala normalizace – návrat do vyjetých kolejí. To už jsem začal libereckou průmyslovku, ale měli jsme v podstatě od ní pokoj. Jediný aktivní komunista-učitel byl hlupák a ani se nám nepokoušel něco říkat.
Zato rodiče museli na prověrky, kde se jich ptali na Pražské jaro a na okupaci, tedy „bratskou pomoc“. Kdo se v v něm angažoval, byl s ním konec, ale v mé rodině takový případ nenastal. I členové komise se prý často snažili z toho nějak vybruslit, ale nálada ve společnosti klesla pod bod mrazu. Není pravda, že nás to zlomilo, jen jsme se stáhli víc do soukromí. Moc dobře jsme si byli vědomi, že si Rusové své záměry bezohledně prosadí. Mysleli jsme si, že se jich už nikdy nezbavíme. O procesech jsme věděli. Propaganda nás zasypávala nesmyslnou demagogií, naštěstí jsem už bez problémů poslouchal zahraniční vysílání (Hlas Ameriky), ale kupodivu jen jeden spolužák se k tomu přiznal a politiku jsme často probírali. Ale na VŠ už s nikým. O zahraničních zprávách se mluvilo jen s nejbližšími, ač to nebylo tak nebezpečné. Nezdá se mi však, že by je pravidelně většina poslouchala. Apolitičnost, to byl hlavní fenomén doby. Nechápali jsme to jako kolaboraci. Prostě se nedalo nic jiného dělat. Aktivní jsme byli hlavně doma a na chatě. Možnosti kulturněsportovního vyžití byly. Bez problémů jsem si nechal kopírovat duchovní literaturu, kterou nešlo koupit, scházeli jsme se na meditacích u ing.Vacka aj. Až na Vysoké škole strojní jsme měli přednášky a zkoušky z marxismu. Dělali jsme si z přednášejících legraci, ani oni se nesnažili, patrně tomu sami nevěřili. Pamatuji se na vzorce o nadhodnotě. Marně jsem upozorňoval, že jsou úplně nesmyslné. Vycházela šílená čísla a nikomu to nevadilo. Horší to bylo s úrovní odbornosti. Stačí machři byli asi vyhození, o tom se mimochodem nikdy nemluvilo, a noví neměli zkušenosti, ale ani snahu nás něco naučit. Stěžoval jsem si, ale bylo to marné. Na průmyslovce nás naučili alespoň základy strojírenství, ale na VŠ bohužel nic. Vyjádřil to jeden profesor když na nás křičel, že jsme inženýři na baterky a ty jsou vybité. Neřekl však to podstatné – nebyla to naše vina, ale jejich. Takže po pěti letech většina studentů nebyla schopna základní samostatné práce a ani je strojařina nezajímala. Vadilo mi to, ale byl jsem asi vyjímka. Šlo o to chodit za zkoušky tak dlouho, až se zkoušející obměkčil. Odešlo mnoho studentů, nervy jim selhaly. Co jsme se naučili, nebylo k ničemu. To předznamenalo další dobu. Studenti na koleji snad ani neměli nějaké mimoškolní aktivity, vyjma piva. Ti co dojížděli na tom byli lépe. Že by se někdo zajímal o politiku, to nikdo. I SSM byla spíš pro legraci. Nesnažil se nás ovlivnit. Pamatuji jen jeden případ, kdy o cosi šlo. Zaručili jsme se na schůzi za kohosi a když jsem se ptal oč jde, řekli mi jen, že všechna obvinění byla vykonstruována. Uvažoval jsem už tehdy o emigraci, ale nedali mi doporučení na žádost o příslib. Jinak si nemohu stěžovat, mé mimoškolní aktivity byly velké, zejména polovojenský aeroklub Svazarmu, kde byla výborná parta. Ani zde nás nikdo nepřesvědčoval, jen Bezpečnost vyřazovala část zájemců. Problém byl hlavně se sovětským letištěm, které nás velmi omezovalo v létání. Dbalo se hlavně na důkladný výcvik, na výkonné létání už tolik ne. Roční vojenská služba byla opět v režii Absurdistánu. Tam jsme teprve poznali, zač je toho loket a s kým vlastně v republice žijeme. Že bychom měli s kapitalisty bojovat bylo nemyslitelné. Brali jsme je vždy jako přátele, obdivovali jsme je vzdor propagandě. Ale ani na vojně žádní přesvědčení komunisté nebyli. Ale námi opravené Migy nepadaly, prostě vše nějak nepochopitelně fungovalo, to byl všeobecný paradox. Hospodářství totiž stálo na lidech vychovaných k důkladnosti První republikou. Přesvědčení komunisté nebyli pochopitelně ani ve výzkumném strojírenském ústavu, kam jsem v roce 1980 nastoupil. Nikdo se tam nepředřel. Panovala velmi přátelská atmosféra, však také propagandisté po straně říkali, že výzkumáky jsou baštou reakce. Mnoho lidí emigovalo, bez vyjímky jsme jim drželi palce a obdivovali jejich odvahu. Mnoho lidí mělo příbuzné v zahraničí a měli bony, za které se dalo mnohé těžce dostupné sehnat. Ostatní si je o nich museli kupovat, to byla povedená legrace. Východní techniku jsme nebrali vážně. Západní techniku jsme obdivovali a snažili se ji využít ve vývoji, ovšem často diletantsky, i když to bylo myšleno dobře. Neúspěchy se neřešily ani v propagandě ani mimo ní. Fiaty, holicí strojky aj. se vyráběly i na východě pod jinými názvy a nikdo se tomu nedivil. Jen velmi málo lidí otevřeně říkalo, že žijeme z podstaty. Že císař je nahý bylo úplné tabu. Nic nového, to začalo už dávno před normalizací. Nebyl úplný nedostatek, peněz bylo sice víc než zboží, muselo se někdy shánět delší dobu. Kupodivu se sehnalo všechno. Strach z režimu nebyl moc vidět, existovala pevná nepsaná smlouva mezi státem a občany – Vy nebudete dělat problémy a my přimhouříme oči. Ani o práci se nikdo nebál, volných míst bylo dost. Život plynul klidně, až moc. Jen držet linii, nevyčuhovat z řady. Velkou nespokojenost jsem však necítil. Křesťanství také moc netáhlo, ateismus byl velmi silný. Pamatuji mnohaleté přátelské soužití komunisty a sekretářky – adventistky. Nikdo se tomu nedivil. Apolitická pasivita, to bylo náboženství malého národa Čechů. Ani o obecní problémy jsme se nestarali. Vždy se čekalo, že to stát vyřeší. Do KSČ vstupovali paradoxně ti nejaktivnější. Věděli, že jinak kariéra nebude. Ostatní jim to měli za zlé, ale oni se snažili si je udobřit. Režim mohl fungovat jen při uvědomělosti. Stále o ní mluvil, ale byl jí trvalý nedostatek, ať se propaganda snažila jak mohla. Lidé režim neměli rádi. Tím byl odsouzen k postupnému zániku. Dělalo se jen tolik, kolik bylo nevyhnutně nutné. Byl jsem dvakrát na stáži na Generálním ředitelství, kolega i na ministerstvu. Hrůza. Čím výš organizace byla, tím vyšší absurdity projevovala a ještě zhoršovala situaci. Vydával se sice dobrý časopis Moderní řízení, ale praxe byla zoufalá. Za všeobecného potlesku režimu zastarávání překotně rostlo. Soubory opatření byly k ničemu. Stát byl špatný hospodář. Často jsem si říkal, že takové hospodářství se musí zákonitě zhroutit. Problémy s nedostatkem energie a pracovních sil nastaly už v r.1977, kdy celou školu poslali na brigádu, kde jsme prvně zaslechli o chartistech. Obdivovali jsme je pro jejich odvahu postavit se proti gigantické mašinérii zvůle. Přidat se k nim bylo však nepředstavitelné. Koncem osmdesátých let se začala projevovat finanční krize, stát neměl peníze. Sledovali jsme perestrojku i nechuť KSČ ke změnám. Vše šlo však setrvačností dál, i když někteří, co poslouchali zahraniční vysílání, na shromáždění začali chodit. Jen málokdo však tušil, že tak rychle změna proběhne. Celý odpor proti režimu byl jen v náznacích, všeobecně a otevřeně vypukl až při „úmrtí studenta Šmída“ na demonstraci. I ta původně měla vypadat jinak, podle zpráv měla dojít na ulici Politických vězňů, čekal jsem tehdy na Karláku na ně marně. Komunismus jako smyšlenka Připadá mi, jakoby celá ideologie byla pouhou úlitbou, obětí podivným bohům. Formálně se cosi dělalo, ale vážně to z těch, co jsem znal nikdo nebral. Jen hromadné sdělovací prostředky neustále unisimo hlasitě vykřikovaly, jak je u nás budování komunismu daleko, ač byl vidět jen opak. Bylo v tom hodně zvláštního pokrytectví. Komunisté vlastně nikdy nepochopili zákonitosti společnosti. Jsou zaslepeni naivními názory na to, jak by se dala zlepšit, aniž by poznali, že je taková, jaký je člověk, vždy rozporná. Stát je však obrazem občana. Komunismus a reálný socialismus je vlastně zfušované náboženství. Rovněž naivním sociálním inženýrstvím, protože se problémy společnosti jsou řešeny direktivně. Něco takového může fungovat v klášteře či kibucu, ale jen na základě dobrovolnosti. Komunisté říkali, že lidi přesvědčí, ale mohli dosáhnout jen opaku. Lidé nejsou stejní a na diktaturu kohosi vydávajícího se za dělnickou třídu nejsou zvědaví. To chápali Češi už koncem šedesátých let, ale Rusové až o dvacet let později. Trvalo to vlastně velmi dlouho a jen to dokazuje, jak velkou moc má iluze, naivní přání. Češi byli vždy sociální a rovnostářští, to propagandě nahrávalo. Ryze prokapitalistické myšlení nepamatuji u nikoho. Ideologie na druhé straně zdůrazňovala odpovědnost vůči kolektivu, tím bránila bezohlednosti a chamtivosti. Vztahy mezi lidmi nebyly špatné. Kradlo se, ale v malém. Kriminalita byla dosti nízká. Povinnou pracovní povinností se zabránilo sociálně nepřizpůsobivým v devastaci. Že by někdo žebral, to jsem neviděl. |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Napsat autorovi (Občasný) | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele. Addictive Zone Orbital Defender Game |