|
Poznáš, že moje poezie
se jiným skryla za plentu?
Zatáhla závěsy i žaluzie
a zmizela do disentu,
jen stínohra ji prozrazuje,
obrysy, jimiž někdy k ránu
svou siluetu ukazuje
skrz bílé plátno paravánu.
Proč?
Nechce, aby nikdo jiný,
kdo neví nic o souvislostech,
viděl ji nahou, její spáleniny
a hrabal se jí ve vnitřnostech.
Jen je jí smutno.
V tomhle oddělení
bez světla, hodně ve stínu,
čas ani místnost pro návštěvy není.
Kdo upraví jí peřinu,
natřese polštář, podá trochu čaje,
pochválí účes (nebo stolici)
a až se poslední akt odehraje,
položí na hruď kytici
a potom s úctou nad nebožkou
na malou chvíli postojí?
Aha, už vím!
A klíč máš pod rohožkou.
Posbíráš věci v pokoji?
| 
