|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Stopem do Itálie II
Autor: kdovi (Občasný) - publikováno 13.3.2002 (19:45:48)
|
|  |
Fajn. Takže jsme v Itálii, v Terstu. Nemáme se kde ubytovat, nemáme ani stan. Jsou čtyři odpoledne a my ležíme na betonové pláži. Za pobyt na ní jsme každá musela zaplatit 8000 lir, což se nám moc nelíbilo. Měly jsme s sebou peníze, ale chtěly jsme ušetřit…prostě prožít pěknou dovolenou za co nejmíň peněz.
Voda byla akorát a ta koupel nám skvěle bodla. Smyly jsme ze sebe po čtyřiadvacetihodinové cestě špínu i všechny obavy a nervozitu. Vždyť už jsme tady, u moře!
Kolem sedmé, půl osmé se trošku ochladilo, tak jsme se usušily, oblíkly a odešly z pláže, posadily se kousek od ní na obrubník a začaly se zkrášlovat (česat a malovat :o), Gofredo a jeho kamarád jsou teď přece naše jediná šance… Uvidíme.
V devět hodin si přifrčely dva džípy. V jednom Gofredo a v druhém Daniele – jeho 35letý kamarád. Tak tudy cesta nevede, pomyslela jsem si při pohledu na Daniela. Na hlavě měl tři vlasy ve čtyřech řadách a celkově vypadal jako soudek s rukama a nohama. Nicméně něco by z toho kápnout mohlo…když nic, tak aspoň něco k jídlu. Vlastně jsme od poledne nejedly. Mrkla jsem na Petru, ona na mě a bylo to jasný.
Ti dva se nejdřív divili, že máme pořád bágly, tak jsme jim vysvětlily, že jsme v ubytovně nepochodily, a že bychom mohly spát v nějakém kempu, ale nemáme ani stan. Strašně je to pobavilo. Pak o něčem dlouho italsky debatovali a nakonec z nich vylezlo, že nám půjčí stan a zavezou nás i do kempu, ale před tím nás vezmou ještě na pizzu – prý nejlepší v Terstu. No tak vidíme, jak jsou pánové geniální. To je naprosto ideální řešení :o)
Každá nastoupila do jednoho džípu – já ke Gofredovi, Peťa k Danielovi a uháněli jsme směr město- centrum. Během jízdy jsem se stačila dovědět, že s těmi džípy jezdí závodně (mně to teda došlo už před tím při pohledu na tachec), taky říkal, že nás asi nechápe, protože on sám potřebuje k pořádné dovolené cestovky a hotely a prachy a tak dále .
Skoro jsem ho nevnímala, kecal vesměs o ničem…Uháněli jsme šílenou rychlostí osvětleným přístavním městem. Vítr ti cuchá vlasy a cítíš vlhký vzduch nasáklý mořem (promiňte, tuhle větu jsem si taky nemohla odpustit :o).
Přijeli jsme na nějakou promenádu. Všichni před naším džípem uskakovali a Gofrado se pořád vytahoval, že jsou: „The kings of Trieste..“ Králové Terstu…haha. A prý zrovna na tomhle místě můžou zaparkovat jen oni. Pěkně se snaží… :o)
Pak jsme šli všichni čtyři na pizzu. Vzpomínám si, že první zážitek s pravou italskou pizzou byl překvapující. Skoro mi vyrazilo dech, jak byla dobrá! Říkala jsem si, že by měly ty mražený sračky u nás v obchodech zakázat :o) Těsto bylo tenký, křupavý, horký a posázený vším možným…Obě jsme byly z té dobroty vedle.
Další divoká jízda, tentokrát směr Moggia (snad se to tak píše, vím jen, že se to čte „modža“ :o) Je to městečko nebo vesnice na plivnutí daleko od Slovinska a asi 10 km od Terstu. A dva kiláky od Moggii je ten kemp. Zjistily jsme, že nás tam ubytování přijde tak na 23 000 lir na dvě osoby na den. A my jsme si spočítaly, že bychom mohly dát i do 30 000 lir, takže jsme okamžitě souhlasily.
„Kluci“ nám ten stan i postavili, ale… Ale pak začali být vlezlí a dotěrní. Jak jsme si sakra vůbec mohly myslet, že to dělají z dobročinnosti a nebudou za to nic chtít?! Chtěli s námi přespat ve stanu pro tři, paráda:o( Začaly jsme se vymlouvat, že jsme po té dlouhé cestě hrozně unavené. Vypadali naštvaně a skoro výhružně nám oznámili, ať si to do zítřka rozmyslíme, a že za námi navečer po práci přijedou. Naskočili do džípů a odfrčeli.
Věděly jsme, že s nimi nechceme nic mít. Ale taky jsme věděli, že když nic do zítřka nevymyslíme, budeme v pěkné bryndě. Dneska už není nálada nic vymyslet…Sotva jsme vybalily, usnuly jsme.
Nesnesitelné vedro ve stanu nás probudilo už brzy zrána. Rozhodly jsme se očíhnout kemp a pak hned pláž…Hmm, tak už asi tuším proč je tu ubytování tak levné. Nejen, že tu sprchy a záchody připomínají koncentrák, ale ta „pláž“… Podívala jsem se na Peťu. Má v očích zklamání. Nejspíš myslí na to, co já. Kdybychom šly doma k rybníku, bylo by to daleko lepší, hezčí, čistší. Pláž zabírala jen malinko místa. Vůbec ne písčitá, našli byste tu jen trávu a kamení. A voda? Špinavá jako nikde a po 200 metrech sahala sotva po kolena. Tak nic, co naděláme?!
Opalovaly jsme se a najednou mě osvítil duch svatej: „Pojedem vocaď pryč! Kdo říká, že musíme zůstat na jednom místě a ještě na tak hnusným?! Teď máme navíc stan! Sbalíme ho a vypadnem a můžem se ubytovat kdekoli jinde!“ Pak ještě přišla Petře smska od mamky, ať utečeme před nechtěným sexem, a že Terst není celá Itálie! A bylo rozhodnuto! Chvíli jsme měly špatné svědomí, vůči těm dvěma. To přece není morální, sebrat jim stan? Ale včera v noci byli fakt hnusní, zaslouží si to!
Srdce v krku. Snad nepřijdou dřív, než my budeme 20 km odtud! A co když se znají s tím recepčním, co nás včera v noci ubytovával? Tak se spolu vesele bavili a smáli. Proč neumíme italsky?
Na vrátnici naštěstí sedí někdo úplně jiný. Něco zablebtáme, po zaplacení vyfásneme naše pasy a zdrháme! Máme vcelku strach, abychom ty dva ještě někde nepotkaly!
|
|
|
