|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
„Líbí se ti to?“ „Moc.“ „A nemám třeba něco udělat?“ „Ne,“ odpovídám a myslím na kolegyně z práce, na Nelu, na manželku ředitele, na její dceru a nakonec na obě dvě... „Už,“ řeknu potom, co vystřídám veškeré spolupracovníky (i ty mužské) a učitelky ze základní školy. Dokonce nezabere ani učitelka ze školky, která mě nutila do jídla a jednou mi dala facku, když jsem vyzvracel kopr... Předstírám orgasmus. „Už. Miláčku, už!“ Zrychleně dýchám, trochu se nahrbím a nakonec hluboce vydechnu. Políbím svou ženu na čelo a chvíli v ní zůstanu. Usmívá se, pokud se koukám. Usmívám se také.
Když balím prezervativ do toaletního papíru, napadá mě, že to děláme jen proto, aby byl druhý šťastnější. Dojdu do kuchyně a hodím zabalený prezervativ do koše. Vedle. Zvednu ho a vrátím se na původní místo hodu. Přemýšlím, jestli bych neměl být upřímný. Říct jí, že raději masturbuji. Zase vedle. Ne, nebudu upřímný. Nebudu raději říkat nic a toaleťák s prezervativem vložím do koše z bezprostřední vzdálenosti. Nakonec si žijeme dobře. Zavřu víko koše a ještě chvíli si čtu návod k použití. Měl jsem ho spláchnout do záchodu...
Vrátím se k ženě. Už spí. Ještě chvíli koukám do stropu na světla aut a na nic nemyslím. Pak usnu. Zdá se mi zas o ní...
*******************************************************************************************
Je kolem čtvrté odpoledne. Kolébám se na dětské houpačce a nohou vířím prach pode mnou. Má půlhodiny zpoždění. Nikdy nechodí včas. Zrovna přemýšlím, co znamená, pokud na schůzky chodí pozdě, když mi někdo zakryje oči a zeptá se: „Kdo je to?“ Nejraději bych neodpověděl a zůstal tak hodiny a hodiny. Cítím Indulonu a přijde mi jako nejkrásnější parfém. Má v dlani celý můj obličej. Skrze prsty prosvítají sluneční paprsky, což vytváří pestrobarevný fantazijní obraz. Nela. „To jsou mi blbý fóry.“ Vždycky jí odpovídám takhle. Nejapně, někdy i podrážděně či jen hloupě. Mám občas pocit, že mluvím k sobě a ne k ní. Na ni nemohu být naštvaný. „Ale jdi ty bručoune,“ řekne a pohladí mě ve vlasech. Je rozverná. „Co dnes podnikneme?“ Coby? Popadl bych tě do náruče a objímal a líbal a. Namísto toho raději řeknu: „Do hospody.“ Netváří se nijak nadšeně, což mi vyhovuje. Sedneme si na zahrádku. Ona pije víno a já červenou limonádu. „Klidně si dej pivo,“ řekne Nela. „Mně to opravdu nevadí.“ „Nemám rád pivo.“ „Tak si dej víno.“ „Nechápeš mě…“ „Ale znám tě, znám tě moc dobře,“ přeruší mě. „Ne. Nechápeš…“ „A já říkám, že chápu. Nemysli si, že jsi tak složitej. Nejsi!“ „Sakra, nech mě domluvit! Chci říct...“ „Nekřič na mě. Udělala jsem ti snad něco?“ „Ne, ale ty nechápeš, co ti…“ „Aha, takže já jsem úplně blbá.“ „Nejsi blbá! Do prdele, chci ti jen říct, že nepiju.“ „Aha,“ neřekne omluvně, jako spíš soucitně. „Tak si dej víno s kolou.“ „Ne! Jsem abstinent.“ „Ale proč?“ „Je na tom něco špatnýho?“ „Hm, to nevím. - - - A tos nikdy nepil? Ani panáka?“ „Jasně, že jsem to ochutnal. Za co mě máš?“ „A pořád ti to nechutná?“ „Změníme téma,“ řeknu a čekám, že budeme konečně mlčet. „Už jsem ti říkala, jak vidím lidi jako shluk barev?“ řekne naprosto pohotově, jako by normálně navázala na předešlý rozhovor. „Jako shluk barev?“ „Když to zjednoduším, tak všechny lidi vidím jako velké barevné koule. Většina je uprostřed hustě černá a okolo má spoustu barev, ale ty mi přijdeš uprostřed barevný a kolem černo.“ „Možná jsem Černá díra, co všechno pohlcuje, ale nic nedává.“ „Já myslím, že jsi milej,“ řekne s úsměvem, protože mojí poznámku nepochopila. „Ale možná bys měl trochu té barevnosti pustit i na povrch.“ A je to tady! Když jsem řekl, ať změníme téma, mohlo mi dojít, že se k němu vrátí oklikou. Jedno je jasné. Když chce dívka něco říct, tak to řekne. Vždycky si najde cestu. Např. když ji naštvu, tak mi to ihned neoplatí. Vrátí mi to třeba až druhý den, ale zato pořádně. Není zbraně proti takovému takticky vyvinutému mozku. „Jdu se vyčůrat.“ Močím do mušle a přemýšlím, co Nele říct, aby se do mě zamilovala. Vedle mě si povídají dva muži. „Ty vole, já bych šukal.“ „Viděls tu…“ „…tu intelektuálku! Jasně, že viděl. Pudeš do ní?“ „Na takovou nemám. Sbal ji ty.“ „Nejsem dost vožralej.“ Ani si neumyli ruce a odešli. Ještě chvíli se dívám do mušle a přemýšlím. Vše je jakoby jednodušší. Zapnu si poklopec, dojdu k umyvadlu, podívám se do zrcadla a usměji se. Otočím kohoutkem a žádná voda nevyteče. Vše je naprosto jasné. Přisednu k Nele a přisunu se blíž. Pořád se usmívám. „Stalo se něco?“ zeptá se. „Mělo by?“ „Jsi jiný.“ Číšník donese láhev vína a dvě skleničky. Zatímco se směje, naliji nám víno a pronesu přípitek „Na nás!“ „Na delirium tremens,“ a zasměje se tak nahlas, až se dva muži u vedlejšího stolu ušklíbnou. Nebyl to dobrý vtip. Snažím se Nelu opít, ale ta jen vypráví historky bez pointy, takže nevím, kdy se mám smát. Kynu alespoň hlavou. Nakonec zaplatím a s lahví v ruce odvádím Nelu domů. "Víš, na co jsem přišla?" Zeptal bych se "Na co jsi přišla?", ale nenechá mě ani domluvit a pokračuje: "Já ti řeknu, na co jsem přišla: Zjistila jsem, že po pár skleničkách vína se lepší má angličtina. Do you understand me?" "You´re tight." "Co? No to je jedno. Chci dancing!" a podívá se na mě. "Nebo aspoň tančit." "Neumím tancovat a vůbec, napij se vína." "Ty mě chceš opít!" řekne a napije se. "Vím moc dobře, proč mě chceš opít." Stepuje po obrubníku a pije. "Každej chlap mě chce opít. Jste všichni stejný!" Spadne na silnici a zůstane ležet. Obličej tiskne k silnici a láhev se kutálí z kopce. Celá situace mi přijde jako z filmu. Přistoupím na roli hlavního hrdiny a vezmu Nelu do náruče. Obejme můj krk. Dovrávorám k nejbližší lavičce a usadím Nelu. Usměje se na mě a já ji políbím. Neodtrhne se, ale mezi naše ústa vloží ukazováček. "Doprovodíš mě domů?" "Promiň," odpovím a doprovodím Nelu domů. Rozloučíme se.
A když pak močím na jabloň, uvědomuji si, jak je vše najednou složité a nedosažitelné.
|
|
|