Možná neznám život dospělých, ale znám ten náš. Má vlastnost, kterou ze všech nejvíc nesnáším, je falešný. Když jsem před rokem přestala přemýšlet o životě, uvěznila jsem se na čas v sobě. Probuzení vonělo lacinou sladkostí.
Ty, jež jsi mě znala nejvíce a byla mi podobná myšlením, už ses navždy vzdálila, je to chyba obou, jediný rozdíl mezi námi byl rozhodující, já se postavila do skupiny udávající směr, ty ses radši nechala ovládat.

Lehko tomu propadnete. Bavíte se všemi, usmíváte se na ně, i kdyby to byl váš největší nepřítel, ale nejlepší přátelé musí být jen ti nejkrásnější nebo nejzábavnější, jen tak uspějete.

Myslela jsem, že mezi nejbližšími můžete být takoví, jací jste, ale jen do té zábavné míry, nikdo nemá rád smutek. Najdou se i okamžiky, kdy jste naprosto otevření a upřímní, ale trvají minutu, dvě. Takové držení za malíček, abyste se neudusili v sladkých slovíčkách, zdrobnělinkách a milionech neupřímných úsměvů.

Nikomu nezbývá nic jiného než hrát hru o nejsladší úsměv, bojovat s tím a být ve všech očích největší příšerou,na níž pohlednout je hřích nebo utrápit se k smrti.