Na co jsem to chtěl myslet, nechalo se na hlavě.

Býváme tak roztržití, že nakonec těsní –

řev který nikdo neslyší jen já nad kotlinou města

pluje jako mraky za mým oknem v poschodí.

I bez chleba slov. Mohli bychom říci, že nic proti ničemu –

koncipuješ, šume! Avšak můžeš ještě umřít

v neztlumeném koutku (ostrohu, močálu, lesa---

mastnoty, kouření, stresa). Co já jsem to jenom chtěl?