|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Sedím v lese a přemýšlím o své existenci. Proč tu jsem? Nevím. "Řekni mi kamaráde, proč?" Stojí nade mnou, nehýbá se, mlčí, jen stojí. Je už starý, vrásčitý a hodně pamatuje. "Tak proč?" Ptám se ho znova, ale neodpovídá. Přiletěl ptáček a sedl si na něj. Ani se neotočil, neusmál, prostě nic. "Aha", říkám si, "chceš abych si to přebral sám, viď?" Zdálo se mi, že přikývl, ale nejsem si tím jist. Nejsem si jist už ničím a nikým. Společnost se ode mne odvrátila, žena mi zemřela, děti mě opustily, kamarády nemám, denně chodím do práce, kterou nenávidím...."Tak mi prosím tě poraď", křičel sem na něj, ale mlčel dál. Vzteky jsem to nevydržel, vstal jsem a začal do něj kopat, nemohl jsem ho povalit na zem, ani se nehnul. "Ten musí mít, ale kořínek" povídám si pro sebe. Náhle sem si uvědomil, co dělám. "Promiň, mrzí mě to, dokážeš mi odpustit?" Plakal jsem a on mlčel. Obejmul jsem ho, nehnul ani brvou. Usmál jsem se, v tom jeho mlčení byla krása a naděje. Na okamžik jsem byl šťasten. Zase jsem si mu sedl k nohám, zapálil si, mlčel jsem a usmíval se. Podíval jsem se na něj a byl jsem rád, že ho mám, je jediný, kdo mi nenadává a snad mě má i rád, myslel jsem si. A tak tam dál sedím.
Sedím pod dutým stromem
a mluvím do něj.
"Slyší mě?"
sám sebe se ptám.
"Asi ne."
Říkám si
... a mluvím k němu dál.
|
|
|
