Ludvík Kočkodan zjistil, že má chuť přemítat. To by v tom byl čert, abych na nějaké to moudro nepřišel. Řekl si. Posilnil se tureckou kávou s cukrem a mlékem. Též pečivem z nedalekého pekařství, které sice bylo včerejší, ale k meditativnímu žvýkání se hodilo docela dobře. Zabývat se světem, tragikou lidských osudů, nerozbornou souvztažností nálad a počasí a dalšími motivy, které se mu honily hlavou, mu však přišlo po nedlouhé chvíli velmi únavným způsobem trávení času. Vydal se tedy odpočinout si do kavárny. Tam naslouchal řečem okolostolovníků, a i když již trochu nechtě, dál přemítal. Došel k tomu, že lidé tak nějak stále zabíjejí čas všemožnou prací, zábavou, zbytečným žvaněním o podružnostech, ukájením pudů a potřeb a málokdo se věnuje reflexi. Ono totiž kdyby se člověk řádně zamyslel, zjistil by, že jakési to peklo je součástí pobytu vezdejšího a neutíkal by před sebou a druhými. Věnoval by se více nazírání světa a ne jeho plundrování. Toto velestupidní moudro prostoupilo celou jeho bytost. Pod dojmem svých mírně nihilistických myšlenek se rozhodl oddávat celodenní nečinnosti. Pak ho to přešlo. I pravil si: budu dále horovat proti automobilové dopravě, přehnané spotřebě pitné vody a úbytku zeleně ve městech. Zavolal tedy svému příteli Jinomírovi Trudovi a pozval ho do zahradní restaurace, aby se s ním podělil o své obavy pramenící z pozorování konzumního šílenství vůkol. Jinomír Truda přišel. Naslouchal, též se Ludvíku Kočkodanovi svěřil se svými úvahami a oba se pak svorně, když se již den chýlil ku svému konci, po zaplacení útraty a zhodnocení práce a zevnějšku servírky, odebrali do svých loží.
|