|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Teď vidím jeho. Vlastně, udělejte si obrázek sami, buď už je, nebo teprve bude, protože plod v těle matky je složitá věc, takže může být, nebo ještě není nic, jen snůška vnitřností ve vnitřnostech. Řekli byste potrat, že by nemusel cítit břemeno života, prostě nebýt, ale takhle jednoduché to nebude. Jeho matka, ve které by mohl cítit tu čest, být v ní, je ortodoxní katolička, a kromě toho, kdyby si šla vyluxovat lůno, nenarodila by se tato postava, a dovolím si dokonce směle tvrdit, že by to byla škoda - berte to jako nutné zlo, nutné dobro, nebo oboje. Vracím se tedy do pozice ultrazvuku a třeba i očima jeho matky vidím na obrazovce cosi, co pulsuje do svého malého světa bez slunce, bez otevřených očí, a vůbec: "Beze všeho." (Je vidět malé srdce, které se už naučilo cválat pod bičem vůle k životu, je vidět mozkové buňky, jak se množí, jak rostou jako zuby po dešti, ale to zatím nebolí, bolest je daleko a blízko, protože čas vnímaný embryem je celá věčnost, žádný čas, nekonečno, a přesto konečno, protože všechno musí začít a stejně tak se začne odpočítávat čas toho uzlíčku orgánů, ve chvíli, kdy ho matka vyplivne na svět, Velký třesk jeho malého života, jehož nicotnost bude taková slast zaznamenat, říkám si, až se tak stane, a on si začne uvědomovat svůj vnitřní život a ten vnější život pohledem na náramkové hodinky, a říkat si, že ten čas tak letí, bude žít dvojím životem: životem člověka a životem zvířete.) Jak jsem se na chvíli zabydlel za jejíma očima, ucítil jsem napnutí svalu tváře: ano, ona se usmívala, a, teklo mi do bot, protože slzela takovým tím potlačovaným mokrem, poněvadž se to přeci před cizím člověkem nedělá, že zázrak života je jen slaná voda na okrajích víček - nechávala tu sůl zaschnout, aby si ji někde v ústraní nasypala do sklenice, zalila vodou a vypila, věřila v koloběh života a koloběh tělních tekutin, v mírné opilosti říkala, že kdyby to bylo nutné, pila by i vlastní moč, ale protože jí v tom brání konvence, nedělá to, ale slzy, to je něco jiného, říkávala, je to čistě intimní věc, výpotek duše, bojím se, že bych někdy utrousila něco ze své duše a nefoťte mě, nekraďte mi duši!, neutírala si je ani hřbetem ruky, ani papírovým kapesníkem, který, jako kdyby čekal na to, až ho někdo vyškubne, ležel opodál, a doktorův pohled zaměřoval tu její vlhké oči, tu suchou bílou hebkou věc, tu její porcelánové ruce, až to nevydržel a neohrabaně jí kapesníček podal, ale ona na chvíli přestala roztávat nad sebou samotnou a začala se trapně culit pod jeho očima. Ucítil jsem oheň jejích tváří: ano, ona se červenala, ale nabídnutý kapesník nepřijala - až tak byla hrdá, na svou duši a poté i na svůj nový život v ní a pak vně jí.
Budou jejich životy svázány ještě pevnějšími pouty, když se narodí jejich první dítě? Pouty vzájemné lásky? Jedna z možných odpovědí: Ta pouta budou z té nejušlechtilejší oceli, klíč od nich spolkne on nebo ona - to si nebudou pamatovat. Nebo další odpověď: Nebudou svázáni, ale na jejich jádra a dřeň spadne klec a jeden trpasličí zámek bude na dveřích mříže a na zemi bude sláma a v té slámě bude klíč jak jehla, ale to oni nebudou vědět, já jim to neprozradím, jen jestli to budou chtít vědět, to já nevím, jestli to budou chtít vědět. Ta věc, která bude zrcadlem jejich společné lásky k sobě samým, bude v každém případě něco, co jim bude připomínat povinnost zachovat život, svůj, pak teprve život toho, té, který, která roste a bude se zase snažit o život, o pokračování rodu, o štafetu, zachovat život a tedy i lásku. Ale: vidím ji, jak jde ulicí a před sebou valí kočárek, v něm sedí přerostlé dítě, mává figurkou Monstra z hlubin, slintá, komíhá nohama (ty vyčuhují ven jak tykadla hlemýždě) a ona pomalu tlačí a heká a za nimi zůstává cestička moči a dítě křičí s poloviční výbavou zubů: "Rychleji, výše, silněji!", ale to předbíhám událostem...
Narodil se a já se mohl definitivně zmocnit jeho těla, jeho života a pokud to slovo máte rádi, tak i jeho duše. Porod byl hladký a já v té posvátné chvíli (kdy všem slzí oči a sliz a krev kape z tělíčka: je to taková mokvavá symfonie) viděl ten posvátný děs v jeho očích: nebyla tam napsána jen bolest nadouvaných plic, byla to i křeč strachu z neznáma, z té prapůvodní propasti, z nepopsaného papíru, který je odsouzen ke spálení, z jakéhosi zděděného vědomí, že i když se povede inkoustem nebo uhlem popsat list nějakými slovy, stejně vzlétnou k nebi v podobě kouře.
Vyhmátl jsem jeho duši, která se mi marně snažila uniknout, napnul jsem ji na skřipec a s rukou na páce začal s výslechem: "Co čekáš od smrtelného života?" Ticho, duše se, stejně jako tělo, dosud nenaučila mluvit. Napínám provazy a šlachy se poprvé napínají, duše a dítě venku, to zaslepené novorozeně, křičí: "Ááááááá!" Chytám ho za slovo: "Ha! A pak že neznáš žádná slova!" Stáčím kliku a je praskot. "Lháři!" syčím na něho, on vříská: "Éééééééáááá!" Tvrdým hlasem na něho spouštím: "Čekáš od života málo, brachu. Zařídím se podle toho a to málo bude tvým jediným smyslem, důvodem, proč žít." Pustil jsem ho a nechal růst. Ještě jsem se zamyslel: Nebude to málo velké? Vždyť přece může být velikost v maličkosti. V těle mrzáka může být duše titána, v malém pavouku může být takový jed, jenž zabije celé stádo, jeden atom může mít takovou hmotnost, že... se mě ani neptejte, dál tomu nerozumím. Chci jen říct, že náš Hrdina bude velkým trpaslíkem, než malým trpaslíkem, už proto, že vzešel ze dvou protichůdných myslí.
Napadá mě, jestli je pravda, že každá žena by byla schopna pro své dítě obětovat život. Vyměnit svůj život za život dítěte. Napadá mě i, co by dělala matka našeho hrdiny, kdyby se seběhla parta hyen a snažila by se obrat dítě až na kost a hlodat dál až k mastným pyskům a plným břichům... Vím, že situace tohoto druhu je vysoce nepravděpodobná, ale představme si to: Matka běží, lomí rukama, křičí, klopýtá, prolétá suchou travou, instinktivně se vyhýbá doupěti nějakého zrádného zvířete a už stojí u kočárku a nastavuje své tělo. Hyeny zrozpačití, pokud se to dá o hyenách napsat, poodběhnou, ještě se ohlédnou a čekají. (Jak vidíte, nebyla to výměna životů, ale záchrana) Odněkud se rozeběhne lvice a jedním skokem zabíjí matku. (Jak vidíte, byla to výměna, nikoliv záchrana) Od někud se přišourá lev, hmátne tlapou po kočárku, dítě se vyvalí jak z poražené antilopy, kočičí tlama přičichne k posraným plenkám a nechává dítě na pospas hyenám, které už uzavírají kruh (Jak vidíte, není to ani výměna, ani záchrana, je to krmení divé zvěře). Asi jsem vybral špatný příklad. Tak tedy: Nebudu začleňovat člověka do volné přírody, protože tam dávnou přestal patřit, spíše člověk přírodu do civilizace násilím vložil. Skoro bych řekl, a teď vím, že nikoliv skoro, ale úplně říkám, že civilizovaný člověk z principu přírodu nenávidí, je to jak oheň a voda, absolutní kuřák a absolutní nekuřák: Tak například - teď jsem vybral ten správný příklad - otec našeho Hrdiny, k jehož životu jsem se dosud nedostal, musím to tedy brzy napravit, se zvířat bojí, strach u něho přerostl v nenávist, jak to tak u zbabělců chodí, od té doby, kdy v dětství a jinošství choval morče, kočku, zakrslého králíka, prase, nemůže nečlověka vystát (Morče mu pravidelně utíkalo, když mu chtěl dát "patnáct minut svobody" v cele obývacího pokoje, zalezlo pod skříň a on čekal až se uráčí vylézt, ale ono vyběhlo ven ve chvíli, kdy někdo zavíral dveře a náhoda tomu chtěla, že mělo, chuděra, přeraženou páteř, s Kočkou si nerozuměl, protože ji chtěl pořád chovat jako nebožtíka Morče, měl ruce podrápané, ačkoliv si s ní na myšku nehrál, pouštěli ji ven, a když se jednou vracel ze školy a ona se ohlédla a ignorancí sobě vlastní se rozeběhla přes ulici s takovou jistotou, že ji přejel tahač s nákladem písku, ani to nebolelo, Králík se zdál být dobrou volbou, ale zlomyslný spolužák, o kterém ještě hodně uslyšíme, který byl u něho na návštěvě, aby si společně hráli se stavebnicí, nasypal milému Králíčkovi do korýtka jed na krysy, a přestože Králík není Krysa, zanedlouho se přestal hýbat nadobro, Prase bylo jeho poslední zviřátko, bylo to nejdřív sele a jak rostlo, bylo stále víc a víc atraktivnější pro klan Romů, kteří obývali dům v ulici za rohem, a jak jednou šel tatínek s Prasátkem na vodítku - od selátka bylo naučené tak chodit - parta podnikavých snědých dětí ho obestoupila a hlazením prasečí hlavy si vyprosila povodit si jej kolem, pak už jen tatík viděl, jak se ze dveří vynořil usměvavý cikán s mrožím knírem jako vystřižený z nějakého románu, popadl zvíře do mocných rukou a pelášil s ním pryč, radostní a námahou hekaje, oko vodítka za ním jako ocas čerta, zbyl mu jen hlouček dětí kolem, které se sborově smějí a hrají paci paci pacičky, jako jakási tečka za jeho láskou ke zvířatům byl incident s kozou, když jí dával list zelí, ona si vzala, ale byla hladová a mlsná, a tak si vzala i kousek prstu i s nehtem - od té doby nevěří, že jsou kozy býložravé.). Žena, která se později stala jeho ženou, pak i matkou našeho, byla a je pravý opak: V mládí jezdila na koni, a myslím, že vyhrála několik cen, dokud nespadla a nezlomila si pánev, zranění to bylo zlé, ale od koní ji to neodradilo, byla přesvědčená, že byla v den své poslední jízdy roztržitá kvůli muži, který se na ni chodil dívat ("Jak sedí v sedle, boky a ňadra se pohybují, a vidím, cítím, vím, jak se kůže sedla tře o její poštěváček, představuji si ji nahou, nahého koně a nahou dívku na něm, pevná stehna - koně i ženy...") a koně si osedlala nedbale. Dopadla na zadek, zapraskalo to v ní a muž se zvedl z tribuny a jako v něčím snu a jako kdyby byl lékař, to já nevím, muži chtějí často léčit, běžel, a když uviděl stav věcí, jako první zavolal pomoc. Když ležela v nemocnici, bedra ji bolela, ani injekce nepomáhaly, ani trsy květin, které jí přinášel onen jakoby lékař (ne, mýlíte se, není to budoucí tatínek našeho Hrdiny), on ji chtěl pro sebe, a když u ní stál a tisknul jí ruku svým potlačovaným dřevorubeckým stiskem, chtěl jí dávat injekce sám, zavlažovat jí raněné lůno morfiem a sám pak usínat po jejím boku, zatímco ona leží a teskně se modlí. Vraťme se k tomu tisnutí rukou: propletené prsty její a jeho - tato společná, modlitba byla pro ni nějakým způsobem falešná. (Zřejmě to bylo tím, že ona chtěla něco a on zase něco jiného) V duchu si předříkávala slova: "Bůh mi tě nepřidělil. To není boží vůle. Tvůj pot se mi usazuje v nosních dírkách - nejsi ten, kterého má duše hledá, nechci se s tebou spojit, nechci, protože to Bůh nechce, to já vím. Boží vůle nepáchne benzínem a koňským trusem. Amen." A tak se ta dlaň provoněná bolestí a dlaň nasáklá neklidným duchem motorové pily navždy rozpletly. Vzpomínám si, že mu řekla: "Už tě nechci víckrát vidět. Děkuji ti za všechno, za náklonnost, za pozornost, za záchranu, ale víš (Nemohla mu přeci říct, že smrdí!), my se k sobě nehodíme." Všechno se v něm zmítalo ke zhroucení. Nečekal, že to, co tak něžně začal, se tak brzy a rázem promění v nicotnou vzpomínku, nečekal, že kytice, tak pečlivě vybíraná, tu teď ve váze čeká na uvadnutí v tlející vodě. Chtěl něco namítnout, ale to velké Ale zůstalo v něm a navenek byla jen lehká paralýza, která znamenala jen hlesnutí: "Sbohem." Sbohem a amen, zašeptala si pro sebe, když se zaklaply dveře a v pokoji se začalo rozkládat ticho jako po mši, a přihlížela, jak se v ní perou dvě bytosti: jedna, která touží se zvednout, dohonit ho a políbit a pozvat k sobě a mít krásný večer a večeři a možná i noc, ale skučí v ní velká kost, která jen vyhlíží čas, kdy se děloha zaplní, druhá touží zapomenout a neslyšet řev řetězu zatínající zuby do kmenů potřísněných barvou. Pevně doufala, že se vydala správnou cestou. Tak tato vybíravá žena plná protikladů nám poslouží jako příklad správné matky:
V dobách, kdy Hrdinovi pučely první zuby, vyšla si s plným kočárkem na nákup. Počasí bylo pro někoho příjemné, pro někoho nudné: bylo zataženo, začazeno, v ovzduší visela podivná hladová hrozba, jako kdyby mraky zešílely, snesly se dolů a požíraly vše živé, ale to je na delší vyprávění, to by vás až moc bavilo, takže budu dál nudit tím, jak máma došla ke krámku s výlohami vytřískanými od znuděných žebráků, vešla dovnitř i s kočárkem, hned ji přivítalo schodišťátko s kolejničkami, nad kterými visela cedulka s obrázkem dětského kočárku, dokonce vytáhla Hrdinu a ukázala mu na ceduli a pak na vozík, tedy, na kočárek, on se usmíval a zdálo se, že kývá, pak ho zase uložila a chrastítkem ve tvaru Ukřižovaného mu úsměv znásobila, sjela s ním po schodech dolů a tam seděla paní na rybářské stoličce, jako kdyby utekla z pokladny před vstupem k pisoárům, a když ta uviděla ženu s dítětem, hrajícím si s chrastítkem, vstala a rychle přešla k mamince a posunky a mečením, jako by neměla jazyk, ukázala matce k východu, tahala ji za rukáv, až ji vytahala ke vstupním dveřím, kde prst ukazuje na přeškrtnutý kočárek, tak se na sebe obě usmály a kočárek se octl na ulici, kde zámkem na kolo přivázaly její ruce rám kočárku k trubkám, už zase stála pod schody a vzala si vozík a s chutí se dala do nakupování.
Usadil jsem se na střeše a uviděl jsem, jak se k obchodnímu domku slézají bezdomovci: protrhané šedé šaty pomočené levnými víny, jež prošla tvrdými játry a písčitými ledvinami, boty darované cestovateli, kteří je zkrvavili o své sedřené paty, a šli dál bosi, roztřesené pohyby kostí a kloubů, zkoušených vedry a mrazy, zuby zmodralé od pití, zčernalé od kazu, zažírá se jim do čelistí, kanálky prožrané kosti se prosakuje do mozku a hlodá v centrech řeči. No fuj, dostal jsem z nich strach, málem jsem omdlel, jak jsem je ucítil a nahlédl dovnitř, divil jsem se, že to děcko v kočárku, ke kterému se tito hladoví blížili, nejevilo ani známku rozrušení - naopak, smálo se a tleskalo ručkama, až by se objevila korpulentní paní v květovaných šatech, kloboukem s umělým ovocem a vycpaným bažantem, a svým zdrobnělým vrkáním by se rozplývala nad růžovou tváří, ale neobjevila se, to jen stáli vousatí pánové a šišlali kolem mrněte. A nebylo to rozplývání, bylo to kručení těch několika mučených břich, strupy na nosích, tvářích, prstech a pootevřená ústa, v nich viklany a z nich rampouchy vazkých slin. Co chtěli? Co vlastně po něm chtěli? Chtěli si ho pochovat? Ano. Jen jednou. Jen jednou v pekáči mezi nezasklenými okny, vyvrácenými dveřmi, přikrývkami z hadrů, hromádkami krysích hoven, ze kterých suší palivo, kterým vzkřísí oheň pod kolébkou-pekáčem a dítě, které řekne své první slovo ("Tatínek" nebo "Dědeček") bude pokřtěno ohněm a slunečnicovým olejem. Ale jak jsem slíbil, má to být příklad správné matky, tak se se mnou dívejte, jak ze dveří obchoďáku vybíhá rozzuřená matka, oči vylézají ven z důlků, klouby se bělají, krev se pění adrenalinem, obě ruce svírají nákupní tašku, plnou plechovek, jeden tatínek nebo dědeček se skleněným okem hbitě uskakuje, protože tuší, která bije, sklo mu vypadává, on se sklání a lapá po něm, další dva mu chtějí v chytání oka, které jako kdyby bylo živé, se kutálí pryč směrem k mřížoví kanálu, pomoct, ale to už na některého z nich dopadá cinkot a rachot plechu - to matka s nadlidskou silou strefila jednoho do zad až to zatříštilo, ten hekl, padl na břicho, zaskučel a už se nezvedl, napřáhnutí, a ostatní hladovci se rozutíkají, oko padá do kanálu. Je klid po bouři a matka se rozhlíží kolem s bdělostí šelmy. Její syn a náš Hrdina stojí na nohách (matka stojí s otevřenou pusou, neboť je to něco jako zázrak) a žvatlá: "Krev krev krev!" (hláska "r" je samozřejmě vyslovována jako zadní "j", takže to vyvolává pocit milosti, miloučkosti). Maminka se rozebíhá k Hrdinovi, bere ho do náručí a opakuje: "Krev krev krev!" On mluví! On mluví! Pak ho naložila a odjela s ním k tatínkovi, pochlubit se synovým géniem. Začínala tušit, že ze syna bude velký člověk...
Co když to bude dcera a nebudu s ní chodit na ryby, sedět v loďce po dědovi a v ranní páře z úst čekat až nějaká trhne a za točení se přiblíží k tváři podobné všem pazourkem ubitým sběračům a lovcům, nebudu jí učit, jak se chytit větve, vyhoupnout se po ní o úroveň výš, vylézt jak po žebříku až do koruny, rozhlédnout se a vědět, že tahle krajina je kus země, kam byl uložen můj otec a tvůj děd, praotec a praděd, pramatka a prabab, atakdál, sedět s ní u ohně, dívat se, jak otáčím nešťastné zvíře, které nám snad potom ožije v žaludcích a sroste zase dohromady a proleze krkem na svobodu, a vzpomínat strašidelnými příběhy na minulé a budoucí životy, na životy všech, jejichž mysl jsme zdědili, a kterou po nás další zdědí: touhu po smrti těch, co nenávidíme, prahnutí po vládě nad těmi, kterými pohrdáme, lásku ke krvi a k ženským rtům, bolesti, pýše, ale to bych jí neřekl, ani kdyby byla chlapcem, na to musí přijít sama nebo sám, musí sámsama poznat jádro všech, musí chtít, chci, aby chtělachtěl, nebudu ji brát do cirkusu a ukazovat jí lvy, pohozené vnitřnosti, syrové maso, jaké mají špičaté zuby, nebudu ji podporovat v zlomyslnostech, nebudu krýt její záškoláctví, protože dívky takové věci nedělají. Chtěl bych - ne, chci syna! Ale co: vždyť jaký je rozdíl mezi pohlavími? Pokud to bude ona a ne on, stane se z ní muž a vím, že má žena nebude proti - bude to vítat, protože ji bude bavit, sledovat, jak roste, jak jí z rozkroku bude rašit, kterou matku by to nebavilo, že?
"Myslet je hovno vědět!" řekl kdesi za rohem hlas a já se divil, jak může někdo číst myšlenky mých postav. Zpoza rohu vyšla rozlícená dvojice - asi bratři - prošla kolem a já se plácl do čela: "Blbá náhoda!" aniž by mě kdokoliv vnímal. Minula zasněného muže a její hádka doznívala do hluku ulice, do škemrání dětí, do kvílení brzd a pneumatik a zpěvu kladiv, ano, i těch pneumatických, do šeptání bláznů s igelitovými taškami naplněnými starými ponožkami, plesnivými knihami, otevřenými pikslami od vazelíny, parukami, do zpěvu narkomanů balancujících na obrubnících zalitých potem a chycených třasavkou, do křiku křiklavě barevně oblečených prodavačů s čímkoliv, co má cenu blahoslavit čísly, do nářků nad rozlitou krví, do mnichů s mantrami na rtech (pochodujích v neviditelných bublinách ticha), do zvedaných a odsouvaných kanálových poklopů a spouštění rour do čvachtavého neznáma, do otáčení modrých zelených červených houkaček, do nadávek z neholených tváří zedníků, stěhováků, pokrývačů, instalatérů, umývačů oken, dveřníků, vykradačů hrobek, státníků, ale ne dlaždičů, ti zůstali doma přikryti novinami, do sklápěcích vozů, do cvakání holí, jejichž majitelům se rozvírají švy, svěrače a praskají kosti, vápenatí klouby, o zem, do šourání opilých úředníků, kteří se mi nechtějí podřizovat, ale musí se vracet do domovů načichlých samotou, do funění a dupání podnikatelů s pěti a více náramkovými hodinkami na obou rukách, s prsteny na každém prstu, nevejdou se do bot, jsou nuceni nosit sandály i v zimě, sandály a čtvery ponožky, jsou nuceni kupovat sandály o dvě čísla větší, vypadají tedy jako svatí muži, s pásy kolem břišních nádorů, s černými brýlemi, které pronikají do mozků ostatních, do cvrkotu kamer umístěných na každém rohu, nad všemi dveřmi, ve výpustích pisoárů, na všech chodbách, ve všech nočních můrách, do štěkotu, do šplouchání louží a bot v a na děravých chodnících.
Byla pryč. Hádka zmizela. Zanikla. Odumřela. Odešla. Vidím Otce, jak myslí na svého prvního potomka a je mi z toho špatně. Ne od žaludku, ale od duše... Je mi sice zle, ale mluvit o něm dovedu: To se tak stává, že člověk přijde o kousek prstu - třeba vám ho někdo nakousne (v jeho případě), jste nešikovní při práci s dřevem a ostrostí pily, či hrátky se sekyrou, jste opilí a krájíte si nožem chléb váš vezdejší, protože vaše bříško mluví i bez panáka, nebo jste byli tak líní, že jste si pořídili elektronický kráječ, se kterým jste se ale museli naučit zacházet, jste o vlásek unikli smrti, když kdosi střílel do dělníků, vy jste tam stáli buď jako účastník demonstrace, náhodný kolemjdoucí nebo snad jako zbloudilý těžkooděnec, když vám kulka roztříštila kůstku prstu, nebo jste si hráli na jezinky jen jeden prstík tam strčíme a tak se ohřejeme, ale zase někdo smýšlel jinak, nerozuměl legraci a šumem svistu otevřel a zavřel dveře tak, že článek se odkutálel kamsi, kde zbystřely smysly hladového hlodavce, a chlupaté barvy básníka čpícího potem a vodkou si odnášejí koneček prstu do doupěte, ať tak či onak, v oné chvíli, co mu masožravá koza ukousla kousek prstu, bylo to i s kostí, nemohlo to dorůst, získal jednu zvláštní schopnost: kdykoliv chtěl, mohl si pahýlkem (už to nebyl prst, ani ukousnutý prst, prostě pahýlek) svítit na cestu, na noční toulky po bytě, někdy za několik let viděl nějaký přihlouplý film a od té doby mu přátelé neříkali jinak, než Ítý, začal nenávidět: ve škole si do sešitů kreslil pitomé postavičky s podlouhlou hlavou pověšené na šibenicích, a že se nudil často, začal jim říkat Hlavouni, byla to taková jeho libůstka, smál se tomu, ale když potom dokončoval gymnázium, četl takovou zvláštní knihu - po nocích pod peřinou a svítil si svým prstem - a tam se to Hlavouny na šibenicích jen hemžilo, a nejen na šibenicích, nenáviděl ještě víc (Mimochodem, mám chuť být poťouchlý: Což takhle překřtít Otce na Ítýho? Vím, že se bude zlobit, ale je přesnější napsat: zlobil by se, kdyby tento text četl, ale my moc dobře víme, že ho číst nebude, takže buďme klidní a ponořme ho do vody, vím, že se budete možná zlobit, že vám v tom celém dělám zmatek, ale být poťouchlý je koření života.). Je třeba si ujasnit, že Ítý je prošpekovaný záští, a také i to, že ta nenávist se musela nějak probudit, už nemohla spát, probírala se při jeho vzteku nad rozsvíceným prstem mimozemšťana a čile pobíhala v duši a těle jeho syna o mnoho let později (nejen znaky obličeje, profily lebek, nadočnicové oblouky, nosní kosti i křivosti chrupavek naplácané na nich, průraznost spánků, nesrostlá obočí, dlouhé a krátké brady, předkus, se dědí. Zajímavost: fyziognomicky bude jeho syn podobný jemu, ale hlasem, choutkami, gesty, pachem potu, se bude podobat Matce, ale to zase předbíhám, už se totiž nemůžu dočkat...)
|
|
|
