Široce otevírám oči, jdu po úzké kladině, která vede středem sálu, kde jsme měli maturitní stužkovanou, mám bílé vrstvené šaty co se mi vlní okolo postavy, sotva se kladiny nohama dotýkám, přede mnou v dálce (na kladině) sedí Radek, chvíli sedí, chvíli stojí, chvíli leží … jeho pohyby nevidím, jen se mi mění jeho pozice, klap sedí ke mně čelem, klap stojí bokem, klap, leží a dívá se do stropu .... v ruce má cigaretu a usmívá se a trpělivě čeká až k němu dojdu ...... je to ten kluk, co se v prváku na vejšce zabil, spadl pod vlak, když si krátil cestu domů potom co zapíjel konec semestru .... chci k němu, mám radost, že ho vidím, chci mu říct, že je bezvadný, že je tady …

pode mnou na parketě tancujou lidi ze školy, poznávám je, vlní se v rytmu hudby a všichni maj zavřený oči a tak mně nevidí, a okolo nich hoří, z podlahy šlehají plameny, plameny šlehají do výšky mojí kladiny, tanečníkům je to jedno, a já vím, že uhoří, že musí uhořet a chci aby šli ke mně nahoru na kladinu, ale nemůžu mluvit, nemůžu křičet, .... oni se smějou a blázní na parketě, já jsem bezmocná … nechci aby tam zůstali .... pak vidím Radka jak se na mně dívá a mává, abych už k němu konečně přišla … vůbec jsem se nezastavila, stále se pohybuji vpřed a stále jsem na stejném místě, uvědomuji si to, dívám se dolu na pohyby svých nohou a překvapuje mne, že jdu a přitom se nepřibližuji k Radkovi ani o kousek.... chci mu to říct, že se snažím..... ale on to ví, usmívá se....chci se ho zeptat, co uděláme se spolužákama, aby neuhořeli, chci se ho zeptat zda to byla náhoda a nebo pod ten vlak skočil .... připadá mi normální, že není mrtvý .... že je tady ....

začne sílit hudba, doteď jsem nevnímala, co hrajou, teď jasně slyším Qeeny, Fredyho hlas … nemluvím, ale přesto křičím myšlenkama: Radku já chci tancovat!!! Pojď k nim dolu na parket...!

Najednou mi nevadí, že tam hoří...

Radek se mračí. Dělá zběsilá gesta, že ne, že dolu nesmíme, … chce abych si s ním zapálila jointa, pak vyndavá ze saka lahev ginu, dvě skleničky, staví je do prázdna na neviditelný stolek nad kladinou … nalévá, gin svítí ve skleničkách žlutozeleně, pak růžově … To jsou krásné barvy Radku, přestává mi zajímat Fredyho hlas a nořím se do těch barev, jak moc chci být u něho, u Radka, chci být u těch barevnejch sklenek ginu, protože ten nápoj chci ochutnat, jakou má asi chuť, když má tak nádherné barvy?......a tak tam náhle jsem ......... takhle se na to musí, mihne mi hlavou ............. takhle se přemísťuji, ne chůzí...........

Radek ale zmizel a zůstává tam ve vzduchu viset jen jedna sklenka a zapálená cigareta.

Mně tečou slzy, chci za Radkem ..... nemůžu přestat, vzlykám ................................

Pode mnou hoří místnost, hoří i těla – ale nikdo nekřičí, vím, že je nic nebolí, oni stále tančí, a já odcházím po kladině ven .... kladina nemá konce, je ale tak úzká, že se začnu bát a ztrácím rovnováhu, musím vydávat velké úsilí, abych nespadla ........ nemůžu zastavit slzy, ale už nevzlykám, jen mi slzí oči a já se veškerou vůlí snažím udržet na kladině, vím že jsem venku před hotelem Pupp, kladina se mění v lávku, a ta stoupá nad lesy, a tak jdu ve výšce korun stromů, najednou nemám boty a jasně cítím jehličí jak mi lehtá na nohách, mně se to líbí, už nebrečím, usmívám se … je zataženo, není den ani noc, je příšeří a já už nechci jít dál, sedám si na lávku, ta se mění v houpačku, a tak se houpám nad korunama stromů a mávám ve vzduchu nohama a pevně se držím provazů houpačky .... a najednou jsem v Plzni u dědečka na zahradě na houpačce, a jsem malá holka, kvetou jabloně a padají jejich bílé okvětní lístky, svítí slunce a já na houpačce zakláním hlavu a chytám okvětní lístky z jabloní do rtů ....... v tom pocitu doteku těch lístků na rty setrvávám....