Konec se
blíží
A každým dalším dnem se
blíží ten jeden, ten den kterého se tak obávám, odjede na vždy mého srdce díl, a
mého života kus, mé zahrady lilie a mé víry kříž... ona..
....Jednoho dne cestou
jsem potkal růži a však kvetla, kvetla a byla hezčí a hezčí... a avšak mi ta růže
podobala osobu blízkou, jakoby náruč přátelskou či rodinou mi vbízela... a
kvetla láskou.. a jak ta čas plynul jako vánek nad polem zastavil se čas. Jakože
ptáčci zpívají, jakože voda břehy mele a bystřiny pějí šumící chorál jarního
rozbřesku a ukolébavku malým nezbedníkům v trávě usínajíc , tak se růže svíje, svíje a začala uvadat a
hnědnout…
…Pár času uplynulo dál tu
růže v niveč přišla.. jen zvadlý, mrtvý stonek pozbyl a náhle, jakoby mi hlas andělů
pošeptával.... láska má stonula... tu blízko již
postávali poslové smrti a vítali oslnivou září duši milovanou do ráje
nebeského..
A každým dalším dnem se
blíží ten jeden, ten den kterého se tak obávám, odjede na vždy mého srdce díl, a
mého života kus, mé zahrady lilie a mé víry kříž... ona..
A nevím, kudy dál, a
nevím, kudy kam . Vidím jen její tvář skýtající smích a radost nebeského dvora.
A však jednou onen smích, a ta všechna radost pomine v žal. Nespatřím světlo
radosti, nepocítím teplo lásky a nepozři jen tu špetku malou toho kouzla co
táhlo nás dál.. a někdy snad v u nebeských bran, to své štěstí potkávám, to moje
já, kterému říct sbohem tam na zemi jsem dal…
A každým dalším dnem se
blíží ten jeden, ten den kterého se tak obávám, odjede na vždy mého srdce díl, a
mého života kus, mé zahrady lilie a mé víry kříž... ona..
Když slunce ráno nevyšlo
pozdravit ranní rosu a ptáčci je radostně neopěli,
slyším strastný křik! To srdce, má milovaná opouští říši lidí.. a pořád se sám
sebe ptám.. kdo to tak křičí? Když nakonec luna svitla dva dny, přišel onen
konec. Nevidím nic jen tmu, a v ni zrcadlo. Odraz sebe sama v hanbě a
pokušení. A pořád se sám sebe ptám… kdo to tolik křičí? Nevím, jak dále mám
jíti po skalách nevidomosti a rmouce se srdce chytám. Už to mám, ten onen křik, neb já sám jej
vydávám…a sám sebe se ptám.. proč jsem to udělal?!
Když
tě…
Když Tě
vidím, tak se mi srdce rozskočí láskou a nadšením. Nevím proč, ale nemůžu
dýchat, jsem nervózní, ale je to ten nejlepší okamžik.
Když Tě
slyším, když slyším tvůj krásný radostný smích, tvoje jemné krůčky, které
podlahou zní jako když kapička rosy rozezvoní travičku.
Když Tě
cítím, když cítím tvoji vůni hyacintů zkrášlující bystřiny, a tvoje vlasy ,
které líbezně hladí svou malinovou vůní moji duši.
Když Tě
chutnám, tvé sladké medové rty a polibky co mě vznášejí v oblacích... nebo
tvoje hebká pleť, připomínající spleť hedvábí.
Když Tě
nevidím, neslyším, necítím, a ani nechutnám, tak mě na duši vrže jedna
věc…
Nemohu Ti totiž říci, Miluji Tě!