Nehněvejme se na astrální domýšlivost tvorstva. Nestřílejme na opilce z hvězdných kruhů.Plačme a vzpomínejme, nebo raději žvýkejme metaforický životní rytmus po náležitě upravených dávkách. Buďme odměřeni pozemským svitem, jenž káže- byť to zní poněkud zvláštně- víno starcům a vodu nešťastným mladíkům. Ostatně nejsme stvořeni pro to, abychom se navzájem kritizovali a zároveň se prudce milovali až k nesnesení. Máme tolik možností a přitom zapadáme do stavu defétismu. Končíme, nic už pro nás neznamená, jsme ty nejpotřebnější případy k odstranění z povrchu transdimenzionálního. Ale je přece tolik kliček, které nás mohou zachránit. Musíme si do svých hrstí vložit drahokamy, nezářivé, bezcenné, avšak pro náš duševní i tělesný vývoj a celkovou udržitelnost více než důležité. Ty obláží nás čistotou a provedou radikální výzkum všech našich otázek a odpovědí, které ze sebe dostáváme den co den, aniž bychom si to dostatečněji uvědomovali. Musíme přemýšlet, polemizovat, rozebírat, reflektovat sebe- a nepropadat apokalyptické panice. Proč? Jsme snad od přírody hříšníci? Nemáme snad v sobě také nějakého anděla, když už ďábel v nás tolik vře? Na to, abychom vyřkli přesnou a jasnou odpověď jsme až příliš malí nedoukové, kteří nedokážou až do smrti proniknout do podstaty nahých pravd života. Života porostlého hnilobou. Života, jenž je naším osobním katem. Života bez hloubky. Života mizejícího v krajině esoterického Antijá. Života zkoncentrovaného odporem. Životem bez života. S nezanedbatelným vlivem na postúvahy o smrtícím vykoupení gratis. Ať žije moc destruktivity živelného zrání! Kéž by byl stále hlavolam bytí luštěn dětským mozkem. Na světě by se dýchalo lépe a naše nepříjemná provázanost by opět získala svůj ztracený smysl. Ale všechno je až příliš krátké než dlouhé- proto ani vzduch nemůže být dokonale čistý.