Jsi mé světlo, můj třpyt před stínem... všude kolem mě se proplétáš,
jsi mým prvním polibkem na těle nevinném. Někdy se sám ptám, kolik krásy, pro nás máš....kolikrát ještě dokážeš, jak vzácná jsi mi zlatá nitka štěstí... Na stokrát na celý život? Jak růže se mi otvíráš a já utápím svůj výkřik v dešti.
Jsi pro mě jasnější než světla velkoměst, jsi za každou jejich uličkou, schovaná v kavárnách či zákoutích a chvilky s tebou chci do mysli si vplést.
....cítit tvou vůni společného snění, plakat smát se, jak v životě se smí, objímat tě po probuzení.
Nová jitra vidím v tobě, mízu jenž mi srdcem protéká, jedno plaché přání, které s nocí uteče mi s pocitem, když mi tolik scházíš a vracíš se mi.
A budu psát a rozpadat svou duši do slůvek a vět, až v čas, když budeš stránky obracet, chci mluvit, chvěním, které cítím sám v sobě, dotykem, který bude sotva znatelný a ústy, která navždy patří tobě.
Někdy vidím sebe sám v opuštěné zemi a vzhlížím na sebe s prázdným pohledem, Proč Odkaz tam dole je tak němý a my jsme jediní, kdo mluvit chcem.
|