|
|
|
| |
Hvězda
Smysl
V kopuli hvězdárny natočil hvězdář dalekohled s mnohonásobným zvětšením na východní část oblohy. Chvíli pozoroval známá souhvězdí, když si všiml zcela nové hvězdy, kterou nikdy dříve neviděl.
„Nová hvězda!", pomyslel si a vzrušením téměř vykřikl. Ještě jednou se zadíval prostřednictvím dalekohledu na novou hvězdu. Byla nádherná. Na tmavomodrém nebi se vyjímala jako perla na dně moře.
„Našel jsem novou hvězdu. Jak asi může být stará? Sto...tisíc... statisíce... milion let...? Jak dlouho trvalo, než se atomy vodíku a helia spojily v něco tak úžasného? A než její záře dolétla až k Zemi?" uvažoval hvězdář. „Ale na tom přece nezáleží, pro mě je to nová hvězda. Můj splněný sen... Našel jsem v ní naplnění mého smyslu života. Nová hvězda. Má perla hvězd, ano, bude se jmenovat Perla hvězd. Hned ráno o ní podám zprávu svým kolegům," spřádal své myšlenky hvězdář a jeho srdce se
chvělo radostí.
O mnoho kilometrů dál, ve vlahé letní noci seděli na lavičce na zahradě milenci. Dnešek byl jejich poslední společný den. Hned ráno měla Ona odjet na měsíční pobyt v zahraničí. Užívali si na dlouho posledních společných
okamžiků a doteků toho druhého.
On zvrátil hlavu a pohlédl k noční obloze. „Podívej na tu hvězdu, co tak jasně září!", upozornil svou dívku.
Pozvedla oči k obloze a zadívala se směrem, který jí ukazoval: „Ano, je to krásná hvězda. Kdoví, zda má již
své jméno? Říkala bych jí Jasněnka, pro její pronikavou záři."
„Může mít své jméno, ale i my jí můžeme dát jméno, třeba Jasněnka, a může se stát znamením naší lásky," navrhl On.
„Ano, Jasněnka bude pro nás znamením naší lásky. Kdykoliv se na ní podívám na noční oblohu, vzpomenu si na Tebe a na naši lásku," řekla Ona.
„A po celý měsíc našeho odloučení, každým okamžikem, kdy se na ní podívám, budu vědět, že tam někde daleko v cizině, ale blízko mojí duše, jsi Ty. Tak jako Jasněnka - daleko mého doteku a blízko mým očím a mé mysli...," řekl On.
Zpečetili svou úmluvu něžným polibkem a ještě více se přivinuli do vzájemného objetí.
Na úplně jiném místě, na vrcholku výběžku skály stál v měsíční záři mladý vlk. Chvíli poslouchal zvuky noci, které k jeho uším donesl teplý vánek. V dálce slyšel vytí své smečky o vlčích stezkách, které jsou načrtnuty ve hvězdách a které se zrcadlí na povrchu Země. Když dozněly hlasy jeho druhů, sám napjal šíji a zpíval svou píseň o vlčí stezce, kterou mu ukázala nová hvězda, která se zjevila jako jasný bod majáku na nebi. Zpíval o hvězdě i o cestě, jejíž je průvodkyní. Když skončil svou píseň, ještě pár okamžiků vyčkával a stále zřetelněji si uvědomoval svou sílu a své poslání. Pak se obrátil, seběhl dolů a vydal se po nové vlčí stezce...
V nekonečnosti vesmíru se zeptala Hvězda: „Co je to smysl života? Přemýšlela jsem o svém smyslu a stále tápu... má snad smysl jedna hvězda v moři hvězd? Vždyť, co by se stalo, kdybych se nezrodila? Jediná kapka v moři kapek, jediná hvězda v miliardách hvězd?"
„Jak si můžeš myslet, že tvůj život nemá smysl?" odpověděla jí Polárka.
„Cožpak jsi neviděla hvězdáře, který si tě jako první na Zemi všiml? Necítila jsi jeho radost z toho, že jsi mu splnila jeho velké přání? Už nevíš, že jsi se stala právě ty pro svou hřejivou záři znamením milenců, kteří byli nuceni se na dlouhou dobu od sebe odloučit? A nebyla jsi to
právě ty, kdo se stal první hvězdou na nové vlčí stezce, po které se vydal již první vlk?"
A pokračovala: „Pro tohle všechno máš smysl! Jsi radostí i nadějí i majákem. Pro svou záři, co ze sebe vydáváš, pro sebe sama, že se dáváš pro druhé, pro své nenahraditelné místo máš smysl!"
„Ale každý mi dává jiné jméno... kdo z nich ví, že se jmenuji Hvězda?" naléhala Hvězda.
„Máš pravdu, každý ti dává své jméno... Perla hvězd, Jasněnka, hvězda vlčí stezky... Každý tě vidí ze svého pohledu, zrovna tak, jako máš pro každého svůj význam. A proto ti každý dává jméno, a při zvuku toho jména si vzpomene na tebe. To vše se upíná k jedné hvězdě, stále to jsi tedy ty - Hvězda."
„Takže moje existence má smysl a dokonce dostávám i různá poetická jména," usmála se Hvězda a ještě více se rozzářila na sametovém pozadí vesmíru...
|
|
|