Dnes mám školení.

Zase je to tu. Školení. Ten den, co mi horoskop říká: Dnes v žádném případě nevstávejte z postele a raděj se neptejte proč.

Otevřu dveře mého obchůdku a zjistím, že nejde topení. Nevadí, říkám si. Čepice a rukavice to jistí. Zapínám napjatě počítač, beru si na něj brýle z pouzdra, to abych lépe viděl na tu techniku. A hele, cink, cink – vypadne mi z obrouček sklíčko a rozbije se o kamennou dlažbu. Nevadí, opakuji si, počítač dnes opravdu naskočil a to i bez použití F1. Internet opět nejde. Ani to mi ale nestojí za to se rozčilovat, třeba se síťové nastavení umoudří. Do obchůdku zatím nikdo nepřišel. Jsem od přírody optimista. Pošta přece minulý týden roznesla tisíce reklamních letáků o tom, kde je nejlevněji v regionu. To by v tom byl čert!

Napodesáté se síťové nastavení opravdu umoudřilo. Máte dvě nové zprávy. To je přece skvělé!!! Řítí se na mě kšefty. Ta první mi ale sděluje, že úvěr ne a nedostanu, ani kdyby čert na koze jezdil. Ať si ho zastrčí…stejně to jsou jen takové jakési novodobé ďábelské cetle na cestu do pekla. Ani už je nechtějí podepisovat vlastní krví. Druhá zpráva je faktura na částku o které se mi v bezesných nocích jenom zdává. Zaplatím, určitě zaplatím. Zítra to už určitě vyjde, nebo až pozítří? Hlavně když budou chodit zákazníci. Stále ale nikdo, kdo by mě rozehřál nákupem alespoň jedné žárovky.

Jdu se přesvědčit ven, jestli náhodou narychlo nepřekopali ulici z obou stran. Nepřekopali. Začíná pršet. Výborně, třeba si přijde někdo koupit aspoň stěrače. Chci si zapálit. Zapalovač škrtá…výborně! Ale to je asi tak všechno. Nehoří. No co, je to jak má být. Stejně už od rána rádio buší do slyšících o škodlivosti kouření. Snad jiná témata vyschla, snad jim chybí jen nedostatek invence. Nevím. Neřeším to, nepřepínám a jsem rád, že žiji. Nalevo rakety, napravo rakety a oni budou strašit kouřením. Je mi zima a do jara daleko.

Dostávám senzační nápad. Udělám si výborný horký ovocný čaj. Takový horký ovocný čaj zahřeje a duši potěší. Funguje to u esoterika, bude to fungovat i u mě. Došel cukr. Nevadí. V čajovnách cukr přece také není nezbytností. Výborné je, že jsem po dlouhém hledání našel poslední pytlíček hnusného jahodového. Jak se mi v této situaci hodí. Cítím, že mi nahoře začínají držet palce. Hlavně se nevzdávat, nepodlehnout, něco dělat a nepřepínat. Činnost je pohyb a pohyb to je život.

Začíná se mi vařit voda.

V elektrické síti to bliklo, luplo, vyplo a zaplo. Voda se dovařila, neboť konvice není moje, ale kolegova. Počítač se zavařil. Jsem nucen na PC použít všech donucovacích prostředků včetně nouzového režimu i F1. Na kladivo nedošlo. Je mi zima, ale jsem šťastný, že mohu začít psát znova. Ukolíbává mě ticho.Ani telefon nezazvoní, ani dveře nevrznou, ba ani šťovík nezakyselí. Cítím podivný klid, jaký museli cítit chvíli před smrtí v krkonošském blizardu Hanč a Vrbata. Strašné ticho.

S posledních sil popíjím již chladnoucí čaj. Živáček nikde. Ani pro radu si nepřijde. Konečně vrznou dveře obchůdku. Konečně! Dočkal jsem se! Zákazník! Zklamaně, ale vesele vítám kolegu od konvice. Hned ode dveří kontroluje stav svého super nerezového dřezu. Má mě, dostal mě a já s konečnou platností pro dnešní den propadám peklu. Koukám na něj skrz to jedno poslední sklo brýlí. V jeho tváři se zračí smutek. Opět jsem na dřezu neutřel pomalu zasychající kapky. Jak se na to můžu koukat, vždyť sem chodí lidi!!! Čuně!

Hlavně se nesmím vzdávat, nepropadat pesimismu, nepodat se chmurám a blbým náladám. Musím hledět s nadějí do budoucnosti a věřit, že jsme tu stejně jen na školení…

Čaj již vychladnul. Jsem zvědavý až vychladnu i já. Jsem zvědavý, až vychodím školu života a budu skládat tu zkoušku  poslední. Třeba budu mít čirou náhodou lepší den, než byl ten dnešní. A to bych vám všem přál...