Byla jednou jedna princezna a ta nebyla ani hezká, ani ošklivá, ani štíhlá, ani široká, ani smutná, ani veselá, ani chytrá, ani praštěná, zkrátka byla jeden den taková a druhý den onaká, jak už to v životě chodí a bývá.

Ta princezna, jménem Jakoběna, by se velice ráda vdávala. Věk už na to měla a ani pantatíček král jí to nerozmlouval. Naopak, hned na počest jejích osmnáctých narozenin uspořádal bál. A právě na tom bále se objevila velká potíž. Jakmile si totiž princezna s nějakým princem zatančila, hned se do něj zamilovala a už ho chtěla za muže.

Jenomže princům vadilo, že nemusí k získání princezniny ruky dokázat nic, kde by vynikla jejich udatnost, urozenost a um. Nic, kde by mohli prokázat svoji moudrost, mravy a vtip. Pokaždé, když se chystali na bál, těšili se na nějaký nesnadný úkol, těžkou hádanku nebo alespoň otázku po velikosti majetku.

Princezně však stačilo, když její nápadník dobře tančil menuet a valčík a nešlapal jí na nohy. Co se týče vzhledu, neměla princezna zvláštních nároků, ani co do barvy vlasů, šíře ramen nebo obratnosti jazyka.  

Král to všechno viděl, lámal si hlavu a třebas se i trápil, nic kloudného nevymyslil. Královna prohlašovala, že takové způsoby Jakoběna určitě nemá po ní.

„Ráda bych věděla, jaké pohádky jí chůva předčítala před spaním," soptěla.

A tak si dal král zavolat chůvu.

Chůva vystrašeně padla na kolena a dušovala se, že princezně vyprávěla jenom Boženku Němcovou, Erbena a Karlíka Čapků.

„A když byla milostslečna neposlušná, dala sem jí dycinky výchovný pohlavek."

„Možná ty pohlavky za to mohou,“ řekla královna a tak dal král chůvu ze zámku vyhnat. Tím však nic nevyřešil.

Jakoběna se nezměnila. Chůvu oplakala, a když nadešel čas a král se uvolil uspořádat další ples, opět se zamilovala do každého prince, který ji požádal o tanec. Její povětrné chování se rozkřiklo, a tak se stalo, že brzy už nebylo koho zvát.

Královna objednala toho nejlepšího převychovatele v celém království. I do něj se Jakoběna zamilovala a převychovatel prchnul v noci a s ním zmizel i nejlepší kůň.

Když už touhu v srdci Jakoběna nemohla vydržet, převlékla se do mužských šatů a odjela do sousedního království, kde právě pořádali bál. Brzy však poznala, že v mužském přestrojení si jí většina princů nevšímá a nežádá ji o tanec. O půlnoci se tedy rozhodla vrátit domů.

Venku zrovna nasedla nějaká tmavovláska do kočáru, a ten se prudce rozjel. Ze zámku vyběhl princ, tak divoce, že Jakoběnu porazil a hnal se po schodech dolů.

„Počkejte, princezno!“ křičel. „Řekněte mi alespoň, jak se jmenujete!“

Ale kočár se nezastavil.

Jakoběna při srážce přeletěla přes nízké kamenné zábradlí a spadla dolů, do záhonu růží. Ležela tam v bezvědomí a nikdo si jí nevšiml. Ráno se probrala a opláchla vodou z fontánky - to jí trochu pomohlo zmírnit bolest hlavy. Nemohla si však vzpomenout, kdo je, ani proč ležela v mužských šatech na zemi vedle schodiště do zámku.

V rohu zahrady spatřila zahradníka a spěchala k němu:

„Zahradníku, nevíte, kdo jsem a kde jsem se tady vzala?“

„Vypadáte na prince,“ odpověděl zahradník a pak se skrývaným úsměvem dodal: „A nejspíš jste se včera na bále příliš prudce točil v kole, že si nic nepamatujete.“

„Ach, váš hlas je tak příjemný,“ vzdychla princezna, „a zjev tak sličný. Škoda že jste pouhý zahradník.“

„Přivedu vám koně, pane.“

„Nejste náhodou převlečený princ?“ zeptala se princezna pro jistotu, když zahradník přivedl koně.

„Je mi líto, pane.“

Jakoběna se vydala domů a doufala, že kůň zná cestu.

Po nějaké chvíli potkala žebráka. Seděl na kraji úvozu, louskal šváby. Zželelo se jí ho, a protože viděla, jak se celý třese zimou, darovala mu půlku pláště.

„Děkuji vám, mladý pane, jste velmi šlechetný,“ pravil žebrák.

„Ach, kéž bych byla mladý pán, nikdo by mi nevyčítal, jak rychle se dokáži zamilovat.“

Žebrák se velmi podivil tomu, co slyšel, a protože byl zvědavý, Jakoběna mu podrobně vypověděla celou svou historii.

„Znám lék na tvoje trápení,“ řekl žebrák, „stačí jen předstírat opak. Úspěch se dostaví velmi brzy. Já sám jsem díky tomuto neškodnému triku velmi bohatý. Zkus se tvářit nedostupně a všude nech rozhlásit, že tě dostane za ženu jen ten, kdo rozluští hádanku, kterou ještě nikdo nikdy neuhádl.“

„Ale to je nemožné!“ zvolala princezna, celá rozrušená.

„Není to nemožné, je to jen velmi těžké.“

„A co když se nikdo takový nenajde?“

„Jen to tak udělej a uvidíš,“ řekl žebrák.

Jakoběna poděkovala za radu, vsedla na koně a jela dál.

Uprostřed lesa spatřila ženu, která sbírala klestí. Měla ho plnou náruč. Princezně se ženy zželelo, a aby měla klacíky do čeho svázat, darovala jí druhou polovinu pláště.

„Děkuji vám, mladý pane, jste velmi šlechetný. To se dnes málo vidí,“ pravila žena.

„Ach, kéž bych byla mladý pán, nikdo by mi nevyčítal, jak rychle se dokáži zamilovat.“

Žena se těm slovům podivila a princezna jí opět vylíčila celou historii.

„Muži jsou všichni stejní,“ řekla žena, „ale dám ti dobrou radu, princezno. Vyber si prince, který je nejbohatší, a s ním zůstaň. Věř zkušenostem staré ženy. Nech rozhlásit, že si vezmeš toho, kdo ti přinese nejkrásnější dárek, a uvidíš, jak se budou princové předhánět, aby tě získali.“

Jakoběna poděkovala za radu, vsedla na koně a radostně pokračovala k domovu.

Uprostřed pole poletoval motýl.

„Princezničko, dej mi vodičku, mám velikou žízeň.“

Princezna vyndala z brašny čutoru, kapku odlila do dlaně a motýl pil.

„Jak jsi poznal, že jsem princezna a ne princ?“ zeptala se Jakoběna.

„To se přeci pozná, je to vidět na první pohled,“ pípl motýl, „princové nosí pláště.“

„To je pravda,“ řekla Jakoběna.

„Taky vím, co tě trápí. A mám pro tebe radu.“

„Dostala jsem dnes už dvě dobré rady,“ řekla princezna, „a ráda si vyslechnu ještě třetí.“

Motýl spustil báseň:

Ničeho se neobávej

a do města se vydej

tam v malé uličce

stojí velký dům

se znamením červeného srdce

Služba v tom domě

velice pomůže tobě

však nikomu neříkej

hlavně té bábě

že narodila ses králi a královně

„A dál?“

„Dál nic, dál uvidíš.“

Princezna poděkovala a jela k domovu. Na zámku se zavřela do komnaty a přemýšlela. Dostala jsem tři dobré rady, kterou se jen řídit?

Svěřila se matičce královně a ta se svěřila králi.

„Od čeho máme chytré rádce. Svoláme je, ať nám poradí,“ rozhodl král.

Rádcové vyslechli rady a moudře pokyvovali hlavami.Básni nerozuměli a tak se radili jen o tom, co řekl žebrák a žena v lese.

„Ano, ano,“ pravil jeden, „první rada se zdá být nejrozumnější. Radil bych, aby princezna vymyslela nějakou jednoduchou hádanku, aby se princové nepolekali.“

„Nemyslím, nejlepší bude těžká hádanka, aby vyhrál ten nejchytřejší,“ oponoval druhý.

„Kdepak,“ mával rukama třetí rádce, „Přinést nejkrásnější dárek vůbec není špatný nápad, pánové, celé naše království z toho bude mít prospěch.“

„Jistě, ale musí to být takový dar, který bude zároveň odpovědí na princezninu hádanku,“ skočil do toho čtvrtý.

„Nechte toho! Mám výborný nápad,“ přerušil je pátý. „Uspořádáme turnaj. Tak se pobavíme všichni.“

Když princezna poslouchala, jak se mezi sebou hádají a sváří, vzpomněla si na motýla. Mluvící motýl, to je přeci zvláštní. Vyběhla ze zámku, aby se šla podívat zpátky na pole, ale potkala po cestě svoji chůvu.

„Chůvo, ty moje dobrá chůvo, tak mne mrzí, že tě tatínek vyhnal, zkusím se za tebe přimluvit.“

„Tvůj tatínek je horká hlava a tak málo se o tebe stará a tvoje macecha tě nemá ráda,“ povzdychla si chůva.

„Co to říkáš, chůvo, moje matička, že není moje matička?“

„Kdepak, umřela, když ti bylo pět a pan král, tvůj otec se podruhé oženil.“

„Ach, proč mi to nikdy neřekli?“

„Nemusíš se za mě přimlouvat, ani mě nemá tvoje macecha ráda, protože jsem byla chůva už tvojí maminky. Ale neztrácejme čas, proto tu nejsem, ty hledáš odpověď na otázku, která ze tří rad je ta pravá a já ti dám radu čtvrtou. Víš, princezno, ne každá rada bývá dobrá, ale dobré bývá to, co se zdá na první pohled jako nerozumné. Proto běž do města a vstup tam do služby, jak ti radil motýl.“

Princezna poděkovala chůvě, běžela zpátky do zámku a večer se v převleku za služebnou vydala do města.

Dlouho bloudila ulicemi až našla vysoký dům s červeným znamením srdce nad vchodem. Osmělila se a zaklepala. Po chvíli otevřela stará bába a skřehotavým hlasem se ptala, jaké je její přání. Jakoběna vyhrkla, že k ní chce vstoupit do služby.

Bába si chvíli Jakoběnu prohlížela cvikrem a pak ji pozvala dál. Ve velké vstupní hale s obrazy krásných dívek na stěnách se princezny vyptávala, co je zač a proč k ní chce vstoupit do služby.

Jakoběna řekla:

„Jsem z chudé rodiny, a abych nebyla svým rodičům přítěží, vydala jsem se hledat službu.“

Stařena chápavě kývala hlavou. Odvedla ji do prvního patra, ukázala jí malou sedničku a řekla:

„Dobrá, panenko, přijímám tě. Zítra si vyzkouším, jak jsi pracovitá. Tady je tvoje komůrka. Dnes si ještě odpočiň, ale zítra ráno ti přidělím práci.“

 „Budeš uklízet celý dům,“ řekla jí druhý den bába, „ale nikdy nesmíš vkročit do třinácté komnaty na konci chodby. Běda, jestli zákaz porušíš, zavřu tě do sklepa!“

V domě bylo dvanáct pokojů, všechny byly krásně zařízené, ale přes den Jakoběna v domě nikoho kromě stařeny nepotkala. Zato v noci se z pokojů ozýval smích a křik. Když se báby vyptávala, napomenula ji, ať si hledí své práce.

Jednou Jakoběnu přeci jen přemohla zvědavost, vklouzla do jednoho pokoje a schovala se za závěs.To, co spatřila, jí vzalo dech. Úderem desáté hodiny vstoupila mladá dívka s mužem. Dívka byla vystrojená jako perská tanečnice, nejprve tančila na stole zvláštní tanec a pak odhazovala barevné šátky, co měla na sobě. Návštěvník se zatím změnil ve zvláštního tvora. Od pasu nahoru to byl muž a dolů kůň. Tanečnice vyskočila na jeho hřbet.

„Olé, teď se trochu proletíme!“ zvolal kentaur a namířil si to rovnou k oknu. Silně dýchl, okno se průvanem rozevřelo, on mávl křídly a oba vyskočili ven.

Ani si přitom nevšimli, jak se princezna pohotově chytila oháňky a letí s nimi.

Kentaur se vznesl k nebi, aniž by pocítil dvojnásobný náklad. Stoupali výš a výš a tmavou hvězdnou oblohou si to mířili rovnou k Venuši, která uprostřed všech hvězd narůžověle poblikávala.

Když přistáli, ocitli se uprostřed čarokrásné zahrady. Bylo poledne a všechno zářilo, rozvíjelo se a ukazovalo slunci. Jakoběna se schovala za šípkový keř. Odkudsi hrála hudba krásnější a slavnostnější než na všech bálech, které kdy princezna viděla.

Kentaur doprovodil dívku k dřevěnému altánku, uvařil kakao a sušenky a celé odpoledne si povídali.

Jakoběna zůstávala schována za keřem a jak dýchala tu silnou šípkovou vůni, cítila se omámena neznámým citem.

„Takovou zahradu nemá žádná princezna a žádné království na světě a byla bych tu i zůstala, jen kdyby tu byl alespoň jeden princ, který by mě miloval.“ Tak si povzdechla, když viděla, že dívka znovu nasedá na kentaura. Byli naštěstí příliš zaujati sami sebou, než aby si všimli, že se Jakoběna opět chytila kentaurova ohonu.

 Vrátili se a na Zemi právě svítalo.

„Uf,“ odfrkl si kentaur, „dnes to byl dvojnásob náročný výlet. Přijdu opět za týden, má krásko.“ Potom se rozloučil s Miriam.

Ráno na Jakoběnu čekala spousta práce, ale i po probdělé noci se cítila svěží jako ptáček a celý den si zpívala.

Bába si toho všimla a zeptala se:

„Copak si to prozpěvuješ?“

„Ále, jednu písničku, kterou mě naučila matička,“ odpověděla. A s takovou odpovědí se bába spokojila.

Jednou  Jakoběna měla už po práci a procházela se po domě. Najednou se ocitla před malými dvířky do zakázané komnaty. Opatrně stiskla kliku. Dveře byly odemčené. Pomalu je otevřela a nakoukla dovnitř. Spatřila pokoj plný nejrůznějších kostýmů. Visely tu šaty ze šátků, vedle nich pláště i šály na zimu, krátké sukně i sukýnky do baletu, všechny barvy a všechny střihy, co jich kdy kdo viděl a nosil a jaké si člověk dokázal představit.

Na zadním ramínku vedle zrcadla objevila Jakoběna i bohatě vyšívané a vzácně zdobené šaty pro princeznu. Neodolala a oblékla si je. Patřila k nim i zlatá korunka a perlový náhrdelník. Chtěla se podívat, jak v nich vypadá. Stálo tam zrcadlo přikryté závojem. Odhrnula ho a v zrcadle nespatřila samu sebe, ale krásného hocha, který se procházel lesem a zpíval si. Znovu ji ovládl ten samý cit, který poznala v zahradě na Venuši. Teď pochopila, že to není stejný cit, jako měla ke všem těm princům na bálech a plesech, ale něco mnohem silnějšího a krásnějšího.

„Vypadáš opravdu krásně, princezno,“ ozvalo se náhle ode dveří.

Princezna Jakoběna odskočila od zrcadla. Uviděla stařenu.

„Můžeš si je nechat,“ zaskřehotala bába, „ale měla sis vybrat něco teplejšího. Ve sklepě ti bude zima.“

„Ve sklepě?“

Stařena se chechtala.

„Ve sklepě, ano, ve sklepě. Budu tě muset zavřít, dítě. Nikdo se nesmí dozvědět, že u mě princezna dělala služku. Už tak si toho tady viděla víc než dost. Že přijdu o služku mi zrovna velkou radost nedělá, ale princeznám člověk věřit nemůže.“

A jak bába řekla, tak se stalo. Uvrhla Jakoběnu do tmavého a vlhkého sklepa, kde byla místo postele stará a plesnivá sláma, po níž běhaly krysy. U stropu jenom malé zamřížované okénko.

Už po sedm let král marně hledal svoji dceru. Všichni jeho sloužící, zbrojnoši a vůbec všichni, kdo měli dvě oči, ji hledali, ale marně. A tu si král jednoho dne řekl:

„Tak dost! Já ji najdu, i kdyby mě to mělo stát království! Vypíšu velkou odměnu.“

Jak řekl, tak udělal.

Rytíř Asarasa na bílém koni už kluše, cválá, pádí vpřed, nezná bázně ani hany, ale u páté překážky padá a umírá na otevřené rány a na nevčasně poskytnutou pomoc.

Jako další vyráží rytíř Tumoc, na koni hnědém. Je chrabrý a v lecčems i zdatný. Jenže u Blatné ztratil směr a zabloudil v hlubokých lesích. Dodnes se v okolí vypráví, že tam straší.

Černý rytíř na černém koni je děsivější než noc. Loni vylekal i obávané loupežníky. Sám, bez dýky, jen holýma rukama uškrtil tele. Jenomže hledat ztracenou princeznu je jiná práce. Černý rytíř tak dlouho bloudil a hledal princeznu, až při jedné hospodské rvačce dostal ránu, napil se vody z řeky a zemřel na černý tyfus.

Král marně vyhlašoval konkurz na čestné místo hledače princezny - dalšího prince už nenašel. A tak se mohl zúčastnit každý, třeba i obyčejný chasník.

Jednou k ránu bloudil mladý jinoch malé postavy jménem Jan lesem - a co nevidí: Jedno, druhé, třetí stavení, všechna bez oken a bez lidí. Kam pohlédneš, tam pole zarůstá plevelem. Kam se všichni poděli?!

Došel až na hrad, a když se ptal po službě, řekli mu:

„Sloužící teď nebereme. Ale pokud chceš sloužit králi, můžeš. Ztratila se totiž princezna Jakoběna. Jediné královo přání je opět ji najít. Odměna je nemalá. Ona sama a s ní celá zem.“

Jan zvaný Honza pokrčil rameny a pěšky, jak už to u takových dobrodruhů bývá zvykem, šel prohledávat zem.

Hned za prvním bukem narazil na mluvícího motýla.

„Honzo, Honzíčku, dej mi vodičku, mám velikou žízeň.“

Jan Honza se ani moc nedivil, že motýl mluví. Vyndal z brašny čutoru, kapku odlil do dlaně a motýl pil.

Když se osvěžil, mávl křídly a řekl:

„Nejsem jen tak obyčejný motýl. Umím čarovat. Jestli chceš, naučím tě létat.“

Honza souhlasil. Proč ne? Umět létat se hodí.

Motýl ukázal křídlem na jednu květinu:

„Jen co vypiješ odvar z jejího kořene, stanou se věci nevídané. Ale pozor, nikdy odvar nepij ve dne!“

Potom motýl odletěl a už ho nikdy nikdo neviděl. Jan Honza vyhrabal kořen, dal ho do brašny a šel dál svou cestou, až vyšel na vysoký kopec. Z jeho vrcholu spatřil město.

Cosi, co nebylo vidět, mu říkalo:

„Princeznu najdeš tam dole. Neboj se, jenom se řiď radou srdce.“

Honza sešel z kopce k městu, dlouho chodil ulicemi, a tak se stalo, že došel až k domu s červeným srdcem nad vchodem.

„Tady to je!“ zase slyšel ten hlas.

Jenomže už byl z toho hledání princezny hodně unavený, a tak si lehl na chodník, pod hlavu si dal mošnu a chtěl spát.

Zdálo se mu však, že něco slyší. Bylo to slabé naříkání. Obešel dům kolem dokola. Nářek vycházel ze sklepa. Podíval se dovnitř malým okénkem, ale nic neviděl, dole byla tma.

Zavolal tedy pološeptem:

„Haló, kdo je tam?“

„Tady princezna Jakoběna,“ ozvalo se.

Jan Honza zajásal a slíbil princezně, že ji vysvobodí. Ale že to bude chvíli trvat, tak ať si zatím třeba něco čte.

Vytáhl z mošny ešus, lihový vařič, vodu a kořen a jal se vařit odvar. Když ho uvařil a vypil, měl najednou sílu za dva a tělo mu narostlo natřikrát. Roztáhl mříže, vsoukal se dovnitř a bylo pro něj hračkou vzít princeznu do náruče a pomoci jí ven.

Venku si Jakoběna sáhla na hlavu a ulekla se:

„Spadla mi korunka. Vytáhni mi ji prosím.“

Jan se tedy opět vsoukal dovnitř a vytáhl korunku ven.

„Jéje, ještě je tam náhrdelník, promiň.“

Jan se potřetí protáhl dovnitř a zase se soukal nazpátek. V ruce držel korále. Když už byl skoro venku, zavadil o okap a způsobil hluk. Z domu vyběhla stařena s vidlemi v ruce a hnala se po nich.

Janovi ale za tu dobu, co se soukal dovnitř a ven, narostla křídla. Vzal princeznu do náruče a letěl s ní vzhůru do oblak jako pták. Princezna v Janovi poznala toho mladíka, kterého spatřila v zrcadle. Byla vyléčená, od té chvíle nemilovala nikoho jiného, než jeho.

Jan Honza ji odvedl zpátky na zámek a král splnil svůj slib. Dal mu princeznu Jakoběnu za ženu a s ní i celou zem. Jakoběna nechala v královské zahradě vysázet mnoho keřů šípkových růží a tak tam v té nejkrásnější zahradě, jakou si jen dokážete představit, žijí šťastně a spokojeně dodnes.