Stál sám na tom špinavém, opuštěném nádraží a čekal na vlak. Na hnusný, zrezivělý vlak, který ho měj odvézt tam, odkaď už není návratu… Když si všimnul, že na tom zavšivenym peróně už nestojí jenom on sám, že jsem tam i já, tak pohodil dlouhými černými vlasy, které vypadaly úplně jako samet, a udělal pár kroků směrem ke mně… Najednou se ale zastavil a zabodnul do mě pohled svých studených modrých očí… Věděla sem, že mě pozoruje, i když sem se na něj nedívala… Cítila sem jeho pohled… než sem se stihla vzpamatovat, tak stál vedle mě a nabízel mi cigaretu… Vzala sem si, i když kouřím jinou značku, a on mi zapálil… kouřili jsme mlčky a on mě neustále pozoroval… Začala mě nahlodávat myšlenka, kdo to vlastně je… co to je za člověka a hlavně…, co dělá zrovna tady?! Neodvažovala jsem se ho ale zeptat… za těch pár minut, co jsem ho znala, jsem k němu začala chovat skoro posvátnou úctu… Když jsme dokouřili, tak jsem se mu poprvé za tu dobu, co jsme tady stáli, odvážila podívat do očí… do těch jeho chladných modrých očí, které mi naháněly hrůzu, ale zároveň mě strašně přitahovaly… Asi minutu jsme se na sebe dívali…. o on potom udělal něco, co bych nikdy nečekala… Z ničeho nic mě začal líbat… Začal mě líbat a já musela uznat, že líbá setsakramentsky dobře… Úplně sem se oddala jeho rtům, které mě doslova vysávaly… Začala sem mu polibky oplácet,ale v ten okamžik,když jsem mu zajela prsty do vlasů, přestal a odtáhnul se ode mě… Kurva!!! Něco sem zvorala! říkala sem si… ale pletla jsem se…. Jenom se ušklíbnul a zase mě začal líbat…a potom,potom přijel ten vlak, na který sme oba čekali… Vlak, který nás měl odvézt na místo, odkaď jsme se nikdy neměli vrátit… ale já sem si najednou nebyla jistá, jestli chci tím vlakem odjet… Nechtěla jsem ještě umřít!!! Chtěla sem žít… ... žít s ním… Jenomže on mě chytnul za ruku a i přes moje protesty mě násilím odtáhnul do vlaku… a ten se rozjel… najednou jsem pochopila, co je zač… ale už jsem nemohla vystoupit…