h

 

 

 

 

 

 

KAŽDÉ DOPOLEDNE CESTUJU DO FRÝDKU

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Leden pádí rytmem koňským

je ráno kučeravé rozstřapené

a jeho zimné kašlající kousky

zajídají se v párku s křenem

 

po snídani a tom prazvláštním probuzení :

 

co já vím / a co jsem i kouskem potají zaslechl z tolika přečtených knížek a sbírek/  

tak básník umírá

 

s 

flaškou v ruce

a zdáním

že na něj padá

něco / prý krásného nevím to jistě ale čert to zpras ! /

ve tvaru velkého B

 

A leden pádí rychlostí levhartů

už je dopoledne obšílené

z ničeho a něčeho se žene

k mým rozpraskaným rtům

 

a pak pak přemýšlím komu vlastně patří to dopoledne :

 

patří babičkám

bábuškám

bezstarostných životem

a starostných smrtí

 

vidím je vždy

vždy mi připomenou tu mou bábušku z frýdku

a tím mi i připomenou frýdek

frýdek nesoucí se v igelitové tašce

a rozšafnou staletou čepicí na hlavě

 

a všechny jsou stejné

žijí si to své dopoledne

 

a i na srdci s kosou

jsou hrdy na to

„ach táto táto

jak ty naše děti

tak rychle rostou“

 

 

 

 

chce se mi až plakat

ale čert to zper !