… Začalo to nad ránem. Procitla jsem a přišla tak o všechny iluze. Bylo mi zima. V hlavě zmatek jako při jarním tání. Pár ledových rampouchů uvízlo taky v srdci. Chyběla mi tvá náruč, láskyplné objetí. Prostěradla se na mě zlomyslně šklebí.Ticho rozbíjí jen dech hodin. To prázdné místo vedle mě odráží mou vnitřní nahotu. Obnažená až na nervová vlákna – tak si připadám. Rozehraná kakofonie šílených myšlenek nafukuje mou hlavu k prasknutí. Očekávám explozi, která by mě osvobodila od tak nesnesitelného tlaku. Chtěla bych „utéct“, před všemi a vším a jen zpovzdálí se dívat jak mě skládají zpět jako dětskou skládačku. Chtěla bych pocítit tu lehkost nebytí, oprostit se na okamžik od hloupého uvažování, necítit bolest, necítit lítost. . .

Jako tulák po hvězdách cestovat a vracet se jen načas do svěrací kazajky jménem realita…