Hlas odtéká tam do stok
do potoků mrtvých raků
pelešivých matných pstruhů

jsem ve vatě obalený
falešný sněhulák

jsem náznak směšných vánoc
které neměly čas
si odstonat
smutek dárků
dávaných
nenávisti
lásce
napospas

jsem rým
který spolkl čas

a který
pokoutně blinká
malinkatej blbej bulimik
přecpanej syžety
a falzy
a soprány
a vránami
a vichry z lomnic a nalomenic
a lámané pohanky


příliš jsem se zakoukala
do sladkých očí
teploušského cikána
který vypadal jako vrah

nastavovala jsem žíly
a chvěla jsem se o vnoučata
„vždyť vaše bába, děťátka, je normální
herdekbaba". Ale Praha je uhrančivá
víte, madam, ty neóny, a já bych nepila
to náš pes, škrábal smutně na vrata
všech knajp, no, měla byste to srdce
nevejít dovnitř? Ta dívka u Medvídků
víte, ta byla překrásná, ta obnažená ramena

áááách, když jsem kdysi já seděla
tam v rohu knajp

každý kořen zakopnul o práh
jak se mi zakoukal
do očí, do výstřihu, ááách

voda vzala
voli vypili
na krchově zakopána

smutná
sama
od krasavic
ke krasavicím
procesím vedená
báááábáááááá