|
| |
 |
bez diakritiky-no a co!
Autor: gitterbox () - publikováno 25.4.2000 (17:54:02), v časopise 21.12.2000
|
|  |
. K veceri musim mit jidlo, jinak bych mel hlad. To jsem si uvedomil kdyz jsem dostal hlad. Cely den jsem se realizoval tim, ze jsem bezmyslenkovite koukal z okna a nemyslel jsem. jen jsem tak koukal. Tak jako koukaj stari lide za oknem. Leckdo se jim za to smeje, ale ja ne. Myslim, ze je v tom kus lidske moudrosti. Leckdo se takovejm lidem za zaclonou smeje, ale ja ne, ja vim jake to je, kdyz jste zavrenej doma a nemuzete jit ven. A nebo, kdyz uz vam nekdo rekne, tak ted, muzete ven. Tak vam se nechce od toho tepleho radiatoru a divadlem za oknem v ulici. Obcas prebehne nejaka kocka, obcas nekdo upadne. No, zkratka koukanim ven se nikdy neunavite. No a co ty srny? Ptate se. No ony s tim pribehem o civeni z okna ani moc nesouvisej ale pokusime se je tam nejak zapasovat, co myslite? Ze ano? Tak ano. Pribeh zacinal asi takto: Uz dlouho jsem lezel v posteli, mel jsem totiz lobotomii a tu clovek nesmi prechodit, to ne, to by se pak snadno mohla vratit a vy by jste byl v pekne patalii. Tu lobotomii jsem dostal, protoze jsem ve skole zlobil. Takze najednou si takhle jdu po chodbe ve skole a najednou za sebou slysim kroky a krik: Chytte ho! Udelame mu lobotomii! No, chtel jsem se otocit, ale najednou mne zabolela hlava jako kdyz vas nekdo prasti. No a pak jsem dostal tuhle nemoc a probudil jsem se az doma. Na hlave jsem mel jizvu ve tvaru podkovy. Ptal jsem se maminky, jestli jeste nekdy budu moci psat. Smutne se zadivala a na otazku mi neodpovedela, misto toho se mne zeptala jestli nechci pomeranc. Rekl jsem ze nechci. Ona se rozlobila a rekla, ze tim, ze mam lobotomii, tak ted budu jist spoustu pomerancu. a jestli budu zlobit, tak chytnu jeste jednu lobotomii a budu mit podkovicky dve, a to ze bych preci nechtel. To bych teda opravdu nechtel. Ptal jsem se maminky, jestli pan doktor vi, kde jsem tu lobotomii asi tak mohl chytnout, jestli na zachode jako tu moji zloutenku nebo co? Maminka rikala, ze nevi. Posledni dobou se mi maminka zda nejaka tajuplna. Skoro jako by mi neco tajila od te udalosti s tou lobotomii. Zajimalo me, co ted budu delat, kdyz nemohu psat. Maminka se nastvala a rekla, ze muzu klidne civet z okna jestli chci, a tak jsem se vydal na dlouhou cestu z pokojicku do obyvaku. Dlouhou proto, ze se mi slo velice spatne. Jako bych byl svazanej, ale ja jsem svazanej nebyl. To jenom ta jizva na hlave. Po nekolika hodinach jsem se dosoural k oknu a zacal jsem civet. Videl jsem sousedku, videl jsem slepice, ktere ta sousedka krmila. Usmal jsem se na ni. Nepamatoval jsem si totiz ze kdyz jsem jeste nemel lobotomii tak jsem na sousedku strilel z praku. Tohle vsechno se mi jakoby vykourilo z hlavy. Sousedka se s krikem schovala za vraty, kdyz videla muj oblicej vyzarujici radost. Nerozumel jsem tomu. Pak jsem videl hochy, jak jdou smerem k nasemu domu. Poznal jsem ze to byli hosi, kteri se mnou pred tou udalosti chodili do skoly. Videl jsem, ze nesou v naruci kameny. Nevim proc, ale vykrikl jsem: "Mami, spoluzaci mi nesou ukoly". Zadne ukoly ale nenesly. Videli mne za oknem a zacali se smat, pak po mne zacali hazet kameny. Smaly se holohlave tupe postave v bilem plasti bezmocne civejici za odhrnutou zaclonou v nasem byte. Moc nechybelo a dostal bych nejakym kamenem do hlavy. Presto jsem je ale nezavrhl. Naivne jsem si predstavoval, ze asi dneska ve skole zadne ukoly nebyli, a tak byli nastvani, a proto sli nekomu vytriskat kamenama okno. A spletli si to moje s oknem nejakeho hajzla. Ano, tak to bylo jiste. Nepamatoval jsem si to-ze jsem byl ten nejvetsi hajzl ve skole, zapomenul jsem na to jako na smrt. No a ted se usmivam na lidi, kterym jsem se smal a delal jsem jim rostarny. Nejak jsem si pripadal spatnej a rekl jsem mamince, ze bych ji s necim rad pomohl v kuchyni. Ona rekla, ze tedy ano, podala mi palici na naklepavani masa. Rekla mi: "Tady si sedni ke stolu a budes delat co ti reknu a beda jestli to pokazis". Sedl jsem si a cekal jsem az mi maminka vysvetly co mam delat. Maminka rekla: "Vem si tu palici do ruky a budes s ni mlatit do stolu, ani rychle ani pomalu, ani tise ani hlasite. Jsem na tebe zvedava." Pak odesla k plotne a zacala varit. Snazil jsem se. Chtel jsem aby na mne maminka byla hrda, aby videla, ze nejsem k nicemu. Ze jsem jeji sikovnej syn, kterej jednou vyroste a bude moc sikovnej. Tlouk jsem tou palici do stolu a tvaril jsem se moc dulezite. Po pul hodiny mlaceni jsem se opatrne zeptal maminky: "delam to dobre?" Ona chvili nic nerikala, ani neodvratila oci od plotny a rozvlacne rekla: "Ano, delas to dobre, delas to moc dobre synacku...moc dobre" a pak zase pul hodiny nic nerikala. No, takhle to slo az do vecera. Pak prisel z prace tatinek a ja jsem byl rad, ze prisel a byl jsem rad, ze i on uvidi, jak krasne mlatim palici do stolu. Tatinek snedl veceri, co mu maminka prinesla po nos, cetl si pri tom noviny a s kazdym mym bouchnutim si pokyvnul hlavou do rytmu. Pak ale sel za maminkou a neco si septali. Domyslel jsem si ze si septaji o tom jak dobre mlatim palici do stolu. No a pak maminka poodstoupila od plotny a rekla, ze ted bude varit jidlo u ktereho nesmi bejt clovek, kterej ma lobotomii, jinak ze by z toho jidla dostali tu lobotomii vsichni. Rekla, ze mi moc dekuje za praci, s kterou jsem ji pomohl, a ze ted zase muzu jit civet z okna. I tatinek prikyvl, ze ano, ze je to pravda. A tak jsem sel k oknu na svoji zidli. No, koukal jsem se, ale uz tam skoro nikdo nebyl, nikdo a venku uz se stmivalo, a kde jsou ty srny? Kde jsou ty srny, ktere jsem vam sliboval. Nevim, proste neprisly.
|
|
|
