|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Hovor ostrých hran
„Já jsem z toho taky na větvi! Ale jinde. Bez bariér. Bez stropů, bez stěn, bez podlah, bez dna. Cesta je můj život, nikoho jinýho: projdu se vycházkovym krokem po spirálovitym schodišti – valím svůj balvan. Mý bytí, nebojaktonazvat, je uvěznění, ale vždy budu připravenej řvát skrz mříže, budu zabíjet bariéry, vylamovat je a prolejzat škvírama ven a znovu padat do hladomorny. Líbí se mi, jak je u nás proměnlivý počasí, aspoň tu není nuda. Vylezu si hezky nahoru, nechám za sebou spirály mejch myšlenek, a skočím. S padákem, nebo sjedu středem spirály, v kabince výtahu, protože chci přežít. Budu se divoce smát v jízdě či pádu směrem ke kontaminovaným větám a zemi.“ říkal by si ten člověk hekající do schodů a vy byste jeho myšlenky slyšeli, protože byste mu viděli do očí a to by bohatě stačilo, kdyby vás viděl a chtěl vám něco o svém životě vyprávět, hekající, aby vyšel až úplně nahoru, zmáčkl tlačítko a sjel výtahem zase do sklepa, protože proč? Je to jeho práce a úděl. To jste nevěděli, že opraváři výtahů jezdí věčně nahoru a zpátky, aby byli v permanentní bdělosti a připravenosti? Aby nebyly žádné páry a nějaké větší celky lidí milující se v jedoucím výtahu, protože nikdo nechce být sledován udýchaným a zpoceným chlápkem v montérkách? Protože je zakázáno šukat za jízdy, jelikož avšak protože to stěžuje provoz? Je správné, když namítnete, že ten opravář je vlastně takový pikolík. Kdybyste ho následovali, vyšli s ním ten kopec, chci napsat, ty schody, a oněměle čuměli na jeho tvář plnou očekávání, u pultíku s čísly a knoflíky, zvonkem, upozorněním, se sprostými nápisy a nesrozumitelnými poselstvími, pochopili byste, že od vás chce číslo, vyslovili byste ho, a on by pak stiskl a usmál by se na vás a všechno by se dalo do pohybu, otevřel by vám servilně dveře. Ale o něm snad jindy. Teď trocha reality úhledně zabalené a zavázané kýčovitou mašlí:
Začínám ztrácet přehled o situaci: Bezdomovec zmizel, asi se rozhodl ponechat mě ve zmatku samotného. Nebo si mě vůbec nevšiml, jenom viděl a neviděl sklo vzduchu, takovou tu na první pohled čirou, průhlednou tabulku skla, možná rázným krokem prorazil neviděné sklo, střepy by se rozletěly po okolí, zasáhly by tvrdou lebeční stěnu stařenky po něžném zákroku lobotomie a pak i balzamovacích tekutin sedící na lavičce, obtěžkané holuby a oblehkané jejich stříbrnými exkrementy.
Vstal jsem. Zanechal za sebou a po sobě smutný obrys na cestičce hlemýžďů, kteří se časem vyvinuli v dokonale pevné a rychlé a lesklé modly mužů, masturbujících při každém přejezdu, při každém pohledu na auťáky s ploutvemi, s křídly, jak pudově milují svá nabušená žihadla – ta pochromovaná i ta prokrvená; stejně tak hrajou na varhany před oltářem, nad kterým za ruce visí jejich nahé bohyně (dosud pokryté mořskou pěnou), se silikonovejma ploutvema, s umělejma křídlama, který pomalu sestoupí z obrazů, pustí se, sednou si na oltář, roztáhnou nohy a jsou připravený na příchod žihadel. Splynutí krve a motorovýho oleje je a bude mše za slávu velikýho lidství…
Mužů letících v rytmu doby.
Unášených proudem.
S nagelovanými vlasy.
Absolutně moderních..
S ideálními mozky…
Asi si ťukáte na čelo a já hned vím, jak se zachovat. Vím, že jsem udělal chybu, že vloupat se do cizího bytu je ošklivá věc, zvláště, když pak čtu cizí deníky. Budu vám vyprávět, co jsem tam ještě stihl přečíst, ano, stihl, protože ve světle bych byl snadno vidět, musel jsem si pospíšit, abych za svítání v nejhorším slézal po okapu, nebo skákal na korbu s matracemi.
Dočetl jsem se tohle: Kdokoliv se potácí nočními ulicemi. Můžete si zahrát na bohy větru a vyčistit nebe od mraků, abyste viděli svým jediným okem Kdejakého opilého muže a přítomnost někoho dalšího vše pozorujícího ze stínu. Ten neviděný, ale tušený ví. Blesky v jeho hlavě křižují sítě – z dálky se blíží hromy - a vy zrakem nadčlověka vidíte jejich význam (vlastně, mnoho samců má silný otcovský, nebo chcete-li mateřský pud, takže není divu, že): klátivé kroky oživlé mrtvoly patří Kterémukoliv otci dvou dětí. Otec. Táta. Taťulda. Fotr. Tatík. Proč ne?
Druhý porod na Vánoce: Tatínek rozbaluje dárek, vidí tělíčko zalité močí, bezzubý udivený výraz „proč zrovna sem, proč zrovna teď, tady?“, rodič třeští oči, mlátí do zdí pěstmi a křičí, jó jó jó! Je to syn, maminko! Měl pocit, že zamrzl v čase, nebo raději pišme a čtěte: mohl se jedině ohlédnout zpátky, nic vepředu se nerýsovalo, žádný cválající kůň, spíš nohy trčící do vzduchu, mouchy a jejich neúnavní synové. Matka jeho dítěte. Několik let předtím, kdy ji poprvé spatřil – byla otočená zády k němu, s dlouhými vlasy vlajícími ve větru – na ni v duchu nebo polohlasem mluvil „Otoč se! Otoč se! Chci tě vidět celou!“ otvíraje při tom opatrně láhev sodovky, aby nevystříkla kvůli zrádným plynům.
Nebo další vzpomínka (nevím, jestli vy na druhém břehu to víte nebo alespoň tušíte, pro jistotu to objasním: někteří samci chtějí své samice vlastnit, tak se nedivme, že jeden takový kus, s překrásným, novým, neobouchaným parožím chce konkurentovi rozbít hubu): Zaklepal, aby pak po pár krocích tlumených dveřmi a braní za kliku mohl zaklepat pěstí (berte ruku a její sevřenou pěst jako proměnnou: levá pravá, spojte si tu představu i s jeho politickým založením – jestli vás to zajímá, protože mě teda vůbec ne) na nápadníkovu tvář. O několik fází nadávek dál stál ještě nic netušící s krvácejícím nosem ve dveřích. Teď namítnete, že jsem tam nebyl, že nemůžu postihnout bolest zlomeného nosu, třes dlaně a krev mezi prsty a na podlaze, ale protože mám neustále ztopořené já, tak mi ho musí furt nějaká múza kouřit, takže nestíhám, promiňte. Netušil tohle: strach se v něm brzy rozmělní v odvahu chodit s ní dál a dokonce se s ní oženit a dokonce se spřátelit s jelenem, jehož parohy už obrostly mechem a zlomily se a spadli do křoviska.
Zrušit stázi – teď! Mraky odvanou pryč, nebo se seskupí a spustí déšť a je muž vrávorající na obrubníku. Ale o těch klíčích v dírkách raději později, vypadá to na prudký liják, pár blesků a nikdo z těch dvou nechce zmoknout.
Setkání měkkosti s tvrdostí
Já nejsem ideální mozek. Bez otevření ústního otvoru mi to říká děvče na autobusový zastávce. Slyším ji – mluví očima. Má žlutý dlouhý výrůstky – ti hadi v miliónech splývají v řeku moči – ta moč je zamrzlej vodopád tající z lebky. Na sobě má růžovou uniformu: bundičku, kabeličku, lodičinky, kalhotky, kalhotičinky. Rukou ovládá jediného tvora, kterému je schopná do smrti vládnout: to malý chrámový psík se třese v růžovém svetříku, od krku je přirostlý dlouhou pupeční šňůrou k jejím prstům, živiny proudí z dívčiných cév žil tepen, přímo do systému psa, z mízy moku, všechno, nikotin vsáklý před minutou, kokain po ránu, sklenička po obědě, to vše teď cuká psíkem, jeho ochablými snopy svalů, ona nevěnuje pozornost, nikterak: vzhlíží od bleskové věcnosti a s odporem a s nepochopením se dívá na mě. A já se šklebím, podlité oči hluboko v lebce, ruce mi vrůstají do pochev kapes, provokativně mrknu na její umělé, chemikáliemi vytuněné tělo, pak blýsknu na psa, pak na ni, pak na něj, pak na ni, pak na něj, odfrknu si a nechávám ji dál číst písmenka, slova, věty, řádky, články, tiskoviny. Vidím jí do mozku: zástupy vojáků narážejí na hrstku selských bojovníků, ocelové zbraně lámou, tříští vidle, cepy, kosy na třísky, krev prosakuje šaty rolníků, zbroj se leskne. Dobře znám ten odvěký boj.
Ale zpět: dočkám se autobusu, vcházím dovnitř, mezi hordy důchodců, ano, uhádli jste, stojím zachycený o držadla pro mladé, ignoranci pasivitu fobii závist recyklaci malých lidí z malého města vidím všude kolem; mohu dýchat ten kouř, kašlu dusím se, mohu ho cítit, žluč mi vniká do dýchacích cest jako agresivní hořčice; nestačili si najít svůj smysl. Ztratili se v bludném kruhu a pasti, ve stereotypu stáří. Připomínají dobytek tupě čekající na porážku kladivem. A kladiva čekají všude. I tady, kde ve vedru stísněnosti MHD, bez kyslíku, odumřel sval něčího srdce: láska se rozlévá po orgánech, pěst se rozevírá, svaly tuhnou, tělem, které zažilo první dvě světové války, projíždí vlna a vítězný oblouk milosrdné křeče. Není to neobvyklé – ani vražda by nebyla neobvyklá. Jenom trocha prvotního strachu a druhotného zmatku v očích přísedících starců stařen: „Příště to můžeš být i ty i já…“ Všechen dobytek si vsedě v klidu počkal na konečnou.
Na kladiva.
Jen já jsem unikl – musel jsem utéct revizorům s lesklými odznáčky místo očí. Stmívalo se a já za sebou nechal ujíždějící autobus plný znuděných, smířených tváří…
Jak to vlastně bylo, že se Kdokoliv vrátil dalšího dne poté, co si v noci, se skelnýma očima uvědomil, že už nemá cenu si dál vést deník a že kus papíru s nečitelným podpisem a voskem nenávratně ztratil, že i zapomněl, jak se jmenuje ten záhadný medikament, pro který si měl dojít do lékárny naproti pohřebnímu ústavu, kde mají ve výlohách urny bez popela, umělé květiny, parte, že zvažoval, jestli se má vrátit do ordinace, kde sestřičky vybuchují a jejich jehly se zabodávají do stěn jako střepinové granáty a svetr pletený pro domácího mazlíčka, aby mu neumrzly ledvinky a neofoukl bimbásek bez varlat nebo její prcinka bez vaječníků, přistává na obrýlené hlavě pana doktora, ale ten nic nedělá, pořád smutně hypnotizuje parkoviště, lunapark, odkrytý bazén plný mladých dívek s plavkami podle poslední módy, skokanské můstky a fronty mladých mužů, jejichž významné pohledy na ty mladé samičky znamenají v těch chvílích všechno podstatné a jejichž skoky značí hrdinnou vůli za každých okolností přispěchat dámě na pomoc, ať má útočník v ruce nůž, nic, obušek, nebo pistoli, skoky dolů do děloh a šplhání nahoru, to samé dokolečka, dokud neohlásí, že budou brzy zavírat, a těla mladých slečen se zvednou z bazénu, osušky vrzají o zcvrklou kůži, že se doktor konečně vymanil ze svého zasnění, protože trpí nespavostí a neví, kdy je vzhůru a kdy ne, a poznal, že má pacienta před sebou, takže se snaží usmát, toho už tady jednou viděl, nemýlí-li se, co se to zase děje, povídá, je mu odpovězeno, že byl ztracen předpis na pilulky nebo na kapky, tak si je zaplaťte sám, když jste tak nezodpovědný, já za to nemůžu, někdo mě přinutil, abych strávil odpoledne a večer s takovým zvláštním pánem s trhacím blokem, trochu jsme se napili a já to tam někde nechal, dneska jsem se tam byl podívat, vlastně, už si ani nevzpomínám, kde všude jsem včera byl, mohl jsem to nechat kdekoliv, tak co s vámi, zmatkáři, kde vás bolí?, že to postoupilo ke kolenům?, na kůži žádný nález?, že vám v jednom kuse mravenčí od chodidel k čéškám?, co že to je za zdravotní komplikaci?, no to já nevím, může to být cokoliv, třeba tohleto, podívejte se sem do mé knihy, mám vždy problém ten syndrom vyslovit, je to krkolomné slovo, aha, jistě, pokud to nezabere, tak zjistíme, že je problém jinde, ten lék, co jsem vám předepsal, to byl omyl, neptejte se mě, co to bylo zač, nemusíte to vědět, když jste to ztratil, možná to je tak lepší, zkusíme něco jiného, nebo víte co?, dojděte si na rentgen a vraťte se se snímkem, to nám pomůže.
Bylo to tak, že Kdokoliv šel a cestou na snímkování si všiml blondýny s pejskem, kterak se na něho usmívá. Sice má jisté závazky, ale odpovědět úsměvem a tajným zachrochtáním klidně mohl, takže budiž. Kolem něho projel autobus se skly od bláta a s ksichtíky namalovanými nezbednými prstíky dětí. V trávě se válel neholený pán jak široký tak dlouhý s nákupní taškou u první ruky, s flaškou tuzemáku u druhé ruky, s nahými múzami všech barev pleti a všech barev vlasů a chlupů po bocích, byla to taková Manetova momentka. Byl krásný den. Tečka.
Lis
Nechala autobus být dál, zapomněla na něj, přestala myslet i na náklad transportu, myslela na sebe, jako každej (Jste šokovaní? Zasaženi? Odhaleni?). Už padla opona, byla noc, nic nevypadalo tak, jako ve dne. Pořád někdo bude házet mincí, bude padat panna, nebo orel. Nebo ji otáčet, mince se bude věčně otáčet, mince visící na provázku, bude se točit. Jako svět.
Loutka si hodila mincí. Poslední dobou podléhá tomuto zvyku: palec pod ukazováček, mince na rozhraní obou prstů, živý katapult připraven, palec vrhá… Kousek slitiny se blýská světlem pouličních lamp, ty žlutavé blesky srší přes zašlé, zaprášené sklo. Loutka stojí u přechodu, chytá peníz okvětím dlaně, nic nejede - svítí červený symbol. Opírá se o semafor, hází si s mincí. Odfrkne si a vykročí přes ulici - svítí zelený symbol. Mine muže, alkoholika v důchodu, je smutné, jak se všechno může obrátit proti vám, postupně stárnete, padáte, děravíte, a pak najednou zjistíte, že jste sami, s žíravým návykem stejnosti, s abstinenčními příznaky, prolezlí nemocí i nemocemi, musíte zaplňovat díry: za bakšiš si kupujete popravy neuronů.
Zkrátka a dobře: Loutka minula vrávorajícího muže s igelitkou.
+
Beton asfalt práce dlaždičů vede do ostrůvku parku…
Lavičky stojí v řadě jako to tak bývá v čekárnách na rozsudek, nebo později, v celách smrti. Loutka se rozhodla složit svou zkoušenou kostru na kluzký lak. Nepoklekla. Nepodřídila se: dosedla na vlhkou lavičku. Její plátěná pánev dostala mokrý dřevěný polibek, ale copak? Soumrak se mi, jí, jim, nám vysmívá? Vysílá poslední zbytky prstů přes letící panely přízračné Čínské zdi? Kde se Horda rozbíjí o kámen šípy oštěpy jako přílivová vlna o stálost skalnatého pobřeží?
Tak nějak.
Smích znovu letěl městem a krmil plameny v očích psů koček. Sedím. Jsem to já? Odpočívám v parku a vdechuji plynný pot pulsu města? Jistě. Natahuje mě to na skřipec, ale já už vypil lektvar z nočních bylin. „Bude to neskutečný blaho!“ bylo a odbíjelo mi v mozku.
Co to? Slyším kroky, rychlou frekvenci dopadů na žvýkačkovou zem, jsem v tom snad sám?, jsem snad opuštěn armádami pejskařů s obojkovými prsty?, hledím do černajícího nebe plného skrytých hvězd, běžící nohy nejdou přemluvit, nemají uši oči mozek, voda se mísí s potem, mění se v lepidlo, déšť je mou pastí, je všude, srůstám se dřevem, mé dřevo srůstá se dřevem, jsem bezmocný: Slunce mi zmizelo před očima. Teď přede mnou stojí čtyři.
Je zima, je tma.
Mráz stlačuje všechny mé naděje, vymačkává šedobílou ze skořápky. Je to nic. Nicotná temnota a vy se divíte: „Může o tom všem mluvit mrtvý člověk?“
Jseš napjatej, s nervama napnutejma k praskutí, plnej roztodivnejch slabostí, skepticismu, vcházíš do dveří, jako portálem do jinýho světa plnýho vertikálních pilířů, barevnejch skleněnejch oken, kerý zkreslujou světlo iluzema, nemáš žádný jistoty kromě tý terminace, která na tebe někde číhá, aby mohla za mnoho let hodin minut sekund zaútočit s rychlostí šelmy a s tvrdostí padajícího žulovýho masívu, ale ty to nevíš, dokud si to tady na tomhle místě nepřečteš. Jedno je jistý: Jseš uvnitř. Snímkujou ti celý tělo, jsou vidět všechny kosti, neobarvený orgány, snopy svalů, cítíš to? Ta záře, kerá ti proniká do kostí, do buněk, do částic, do mysli. Nebolí tě to, ale to vlnění je přítomný, budoucí, minulý. Laborant se tě ptá, na co potřebuješ rentgenový snímek. Odpovídáš, na vyšetření nervů. Oni, ale to musíte jinam, to musíte tam, kde vám ke svalům připevní elektrody a vy pak musíte zatnout sval, povolit sval, zatnout sval, povolit sval. Aha, říkáš. Kdo vás sem poslal? Já nevím, jak se jmenuje, říkáš. Aha, říká. Tak nashledanou. Loučíš se a myslíš na jednu věc: chce se ti čůrat. Zastavíš se v ústraní, rozepneš si poklopec a klopíš. Běž pryč, veverko, nic pro tebe nemám, leda tak trochu chcanek. Nastavíš na ni proud, abys ji odehnal, ona se dál dívá, je to ta nejzvědavější bytost, kterou jsi v životě viděl. Jako kdybys kdysi četl nějakou nezralou literaturu a s její protagonistkou se teď setkáváš, určitě, jako kdyby ožil nějakej konstrukt z podivný minulosti a díval se ti teď na ptáka.
|
|
|
